Kavkazská cesta za neziskovkami

aneb Všechno, co jste chtěli vědět o dobrovolnictví a báli jste se zeptat IIDva měsíce v Gruzii za mnou. Aktivity v rámci mého EVS projektu1 naplánované, schválené. Co ale dělat když zjistíte, že celá vaše gruzínská organizace odjíždí skoro na celý měsíc do Maďarska na soustředění? Možností nespočet, na druhou stranu se mi zas nechce jeden měsíc úplně „proflákat“. Ani minutu tak neváhám, když dostanu nabídku připojit se ke kolegům a kolegyni z NESEHNUTÍ na jejich měsíční cestě po Kavkaze s cílem seznámit se se zdejšími iniciativami a vybrat kampaně, které NESEHNUTÍ bude v rámci programu Cesta iniciativy podporovat.

Milan, Irča, já... a když dorazí i Martin, dobrodružství může začít. Prvních pár dní strávíme v mém, na zdejší poměry luxusním, šlechtické sídlo připomínajícím, apartmánu v Kutaisi. Je trochu zima, na což já jsem sice zvyklá, zbytek osazenstva se však zarytě odmítá otužovat, a tak po celou dobu pobytu sedí u počítačů a pracuje zahalený do spacáků od hlavy až k patě. Dolaďujeme poslední maličkosti, domlouváme přesný harmonogram a na co všechno se nesmíme na schůzkách zapomenout zeptat.

Po týdnu stráveném v Kutaisi, kde jsme si všichni úspěšně zvládli předat rýmu a kašel, se Irča s Milanem vydávají do Abcházie, zatímco já s Martinem cestujeme napříč Gruzií. Nové kontakty, pro mě nová neviděná místa a obdržené návrhy projektů vypadají víc než slibně, takže člověk ani nijak neprotestuje nad faktem, že průměrně čtyři hodiny stráví v maršrutce² cestou na schůzku, na schůzce dvě hodiny a hurá další čtyři hodiny zpět.

Cestovní trable se nám naštěstí vyhýbají a bez větších problémů zvládáme i zběsilou jízdu gruzínských řidičů. Když vás ale žádají o grant na monitoring útulku pro psy, jež neexistuje, či pro dobrovolnickou organizaci disponující pouze čtyřmi zahraničními dobrovolníky, kteří co nevidět odjedou, a na každé druhé schůzce zjistíte, že hlavním cílem kampaně by měla být změna myšlení lidí, jíž se dosáhne tím, že lidem řeknete: „Takhle se to dělat nesmí.“... občas prostě propadáte pesimismu. Bylo by úžasné, kdyby změny probíhaly tak snadně, ale při pohledu na maminku, která právě v maršrutce přebalila své dítko a použitou plenku bez váhání za jízdy vyhodila z okna, je mi jasné, že tak jednoduché to nebude.

S Milanem a Irčou se shledáváme v Tbilisi, probíhá porada, které kampaně podpořit a které ne. Stále věříme, že kašel, rýmu i teplotu se nám podaří zahnat veganskými nanuky a čačou a že na (alespoň pro mě) největší dobrodružství, tedy návštěvu Arménie, budeme fit. A zatímco Milan míří do Ázerbájdžánu, my nasedáme do nočního vlaku Tbilisi-Jerevan. Spánek nám narušují pouze pohraniční úředníci a také fakt, že skoro po celých 11 hodin jízdy je zavřený záchod.

Už jen z letmého pohledu z vlaku je jasné, že nejsme v Gruzii. Zelené hory a členitou zalesněnou krajinu postupně nahradila kamenná načervenalá pustina s horou Ararat tyčící se v dálce. Přestože je Jerevan nádherné město, na jednu stranu mě i trochu děsí. Vysoké budovy stavěné převážně z načervenalých masivních kamenných bloků ve mně zanechávají dojem, že jsem se ocitla v Orwellově 1984, což je ještě umocněno tím, že jsem rezignovala na „přírodní léčiva“ a nasadila antibiotika. V arménských regionech, které jsou příhodně členěny na „Marsy“, si pak zase připadám jako Alenka v říši divů. „Proruský“ styl je zde víc než patrný, a tak při cestě lesem z ničeho nic třeba potkáte římský pantheon či restauraci ve tvaru lodi vyzdobenou antickými sochami a obrazy Van Gogha a než se nadějete, sedíte v ní u stolů prohýbajících se jídlem a s arménskou rodinou slavíte narozeniny manželky jednoho z přítomných mužů. Na první pohled ale nelze poznat, že právě ona je oslavenkyně. Doplňuje sklenky, servíruje jídlo, stará se, aby všichni byli spokojení. Zatímco její manžel (voják) s tradičním přípitkem za mír vytýká Martinovi, že je ostuda, pokud jako muž neumí střílet ze samopalu.

Naše putování se pomalu blíží ke konci a i v Arménii, stejně jako v Gruzii, na nás téměř po každé schůzce padá splín, tentokrát však z jiného důvodu. Většina kampaní má totiž značný potenciál a my víme, že z dvanácti žádostí můžeme nyní podpořit pouze dvě. Při návštěvě jednotlivých iniciativ si pak uvědomuji i další rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Zatímco Gruzie oplývá rozličnými možnostmi kde žádat o grant a mnohé i neziskové projekty jsou financovány z amerických, evropských či EU fondů, Arménie musí spoléhat převážně na podporu od své americké diaspory. A pokud jsem si myslela, že Gruzie je v otázkách patriarchátu, postavení žen či sexuálních menšin příliš prudérní, ve srovnání s Arménií tomu tak není. Líbat se na veřejnosti? Nebýt panna před svatbou? Být lesba/gay? Jezdit na kole, když jste dívka? Odstěhovat se od rodičů, když jste svobodná? Nepřipadá v úvahu. Pracovat po svatbě? Možná. Pokud je manžel benevolentní.

Cestou z poslední schůzky směr Tbilisi přemítám, že i když by pro mě byl život v Arménii mnohem snazší, jelikož zde všichni mluví (většinou plynně) rusky, jsem ráda, že dobrovolničím právě v Gruzii. V distingované Arménii by mi chyběla gruzínská nespoutanost a otevřenost, stejně jako členitá krajina a husté lesy.

Tahle cesta po Kavkaze mi dala mnohé, hlubší náhled do zdejší sociální i ekologické problematiky, lepší představu o fungování neziskových organizacích, praxi v tlumočení. Především mi ale potvrdila, že i když je dobrovolnická práce běh na dlouhou trať, rozhodně má smysl.

Magda Kuchtová

dobrovolnice NESEHNUTÍ

1 EVS - Evropská dobrovolná služba, o ní se můžete více dočíst v prvním dílu mého vyprávění: http://nesehnuti.blog.idnes.cz/c/414502/Evropskou-dobrovolnici-v-Gruzii.html

2 Maršrutka – obvykle soukromé dodávky, jezdící po stálých trasách, ale s nepravidelným intervalem