Nesvéprávná prvomatka

Když jsem byla mladší a naivnější, měla jsem o mateřství představu jako o nejvyšší metě zodpovědnosti, které může žena dosáhnout. Dnes už vím, že narození prvního dítěte vás v očích okolí zbaví svéprávnosti rychleji než dědictvíchtivé příbuzenstvo s právnickým vzděláním. Teď zpětně si vlastně nejsem úplně jistá, že změna přišla až v porodnici. Spíše se přikláním k tomu, že počátky se datují někdy k prvním náznakům rostoucího těhotenského bříška. Nicméně faktem je, že najednou jsem jen užaslým svědkem toho, jak se se mnou, kdysi nezávislou, rozhodnou a hlavně dospělou ženou, jedná jako s roztomiloučkým heboučkým zvířátkem po lobotomii.

Nepopírám určité výhody takového přístupu. Tak například poslední měsíce v práci se ke mně kolegové chovali velmi ohleduplně. Šéf by mi v té době snad odpustil i defraudaci poloviny podniku a dokonce jsem měla pocit, že by prošlo i zasednutí jeho oblíbeného místa v kantýně. Kolega, jehož projev obvykle hlasitostí překonal start nadzvukové stíhačky a ostřejší slovo nepoužil pouze v pozdravu, a to jen když měl dobrou náladu, najednou začal do telefonu šeptat a raději by si nechal způsobit výduť v mozku, než aby dal průchod své vrozené choleričnosti.

Pocit, že už v plnohodnotné dospělé společnosti nemám místo, mě naplno zasáhnul až na poporodním oddělení. Stalo se tak ve chvíli, kdy na pokoj vtrhla laktační poradkyně a se slovy: „tak se na to podíváme, maminko,“ mi hrábla do výstřihu nemocniční noční košile. Najednou získala výraz mírného opovržení, jaký jsem při pohledu na velikost mých předností dosud pozorovala pouze u mužské části populace, a dodala: „no tak to nevim nevim, jestli vám to pude, ale zkusíme to.“ Načež mi připlácla dítě na bradavku.

To pravé peklo ovšem nastalo doma. Většina žen v mém bezprostředním okolí měla naléhavou potřebu mi dobře poradit. „Co ti to děcko pořád řve, nemá hlad? Nakoj ho přece…“ Po chvíli: „A nekojíš ty ho nějak moc často? Ty’s jedla co tři hodiny,“ tvrdí mi ty starší z žen našeho kmene, které vychovávaly děti v době, kdy bylo kojení považováno za buržoazní přežitek, a uvědomělá matka se poznala podle lahvičky se sunarem v ruce. „Co ho pořád nosíš, zvykne si na to. Nech ho taky trochu vyřvat. Tebe jsme takhle určitě nenosili,“ dostanu cennou radu ve chvíli, kdy bych byla ochotná rozdělat uprostřed obýváku vatru a provést u ní rituální tanec amazonských šamanů o stoji na jedné ruce, jen aby byl chvíli zticha. „Tak ho přece trochu ponos, neslyšíš, jak ti řve? To ty’s teda takhle neřvala,“ vyslechnu si, když jsem vyčerpaná tak, že jsem víčky zlomila sirky, které jsem si před chvílí narvala do očí, abych je udržela otevřené, a neuzvednu už ani vlastní tělo z horizontální polohy. „Spí celou noc? Ne? Jakto? Ty’s vždycky spala celou noc a ráno ses budila s úsměvem,“ oblaží mě dalšími poznatky z mého raného dětství. Snad si ten úsměv zapamatovaly, protože už ho nejspíš nikdy neuvidí. A ještě k tomu se začínám nenávidět za to, jak dokonalým dítětem jsem byla.

Bez komentářů se dále samozřejmě neobejde tepelný komfort mého dítka, zejména je nutné při každém výletu ven upozornit na čepičku. Také je potřeba řádně se vyptat na frekvence vylučování mého miminka, konzistenci a množství vyloučeného materiálu. Tyto veličiny se poté uvádějí do historického kontextu srovnáním s vylučováním mým, mých sourozenců, sestřenic a bratranců až do třetího kolena v tomto věku. Rozhodně mi taky musí být pokud možno neustále připomínáno, odkud mi prcek může spadnout, kde se může praštit a co ho může skřípnout. To zřejmě pro případ, že porod mě připravil nejen o původní šířku boků, ale také o většinu kognitivních schopností a minimálně dvě třetiny mozku.

Nezbývá mi než doufat, že tenhle stav není trvalý a nejpozději v den osmnáctých narozenin mého syna se mi vrátí volební právo.       

P.S. Chtěla bych se omluvit té paní v autobuse, na kterou jsem nebyla úplně hodná. Ale neměla se mě ptát, jestli bych z kočárku neměla sundat pláštěnku, že to dítě určitě nemůže dýchat.