Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce

V životě usiluji o jednu jedinou věc, a to, aby se moje děti ve zdraví dožily dospělosti. Právě proto se návštěvě doktorky bráním víc než Češi důchodové reformě. Bo moje děcka se tam nechodí léčit, ony se tam chodí zmrzačit.

„Ti vaši hoši jsou neřízené střely, to se mi tady ještě nestalo,“ sděluje mi pediatrička prohlížející tříletému Edoušovi bouli na čele poté, kdy se do čekárny vřítil první, a než jsem vylezla schody s Bohouškem, stihl přestěhovat zařízení čekárny, včetně větráku a reklamní cedule, jen fíkus ne, ten nechal na místě. Bo ho neunes. Načež se převrátil i s židlí. „Já jsem věděla, že dneska máte přijít, a už jsem v noci ani nespala,“ svěřuje se mi při příští návštěvě během zkoušení, jestli má Bohoušek to zápěstí jen naražené. A to jsme přišli s kašlem. Bratrovražedný závod o to, kdo bude první v čekárně, nám ale zpřeházel priority, takže jsem se sice zhruba za minutu dozvěděla, že průdušky jsou v pořádku a pomůže sirup proti kašli, nicméně další tři hodiny jsem s těmi dvěma dračími mláďaty strávila zaprvé v nemocnici, kam jsme byli pro jistotu posláni na rentgen, a zadruhé v modlitbách, abychom odešli alespoň v takovém stavu, v jakém jsme přišli.

Tentokrát tam ale prostě musím. Objednala jsem Edouše a Bohouše – nejmladší Jeroným je ještě moc malý - na očkování proti klíšťové encefalitidě. Tak dlouho dopředu a zodpovědně jsem zařizovala hlídání benjamínka, že nakonec samozřejmě nedopadlo, a proto dlouho vybírám ze dvou špatných možností. Mohla bych dvouletého Jeronýma nechat doma. Ale to by mě mohli zavřít. Anebo ho vezmu s sebou, a to by mě mohli zavřít taky. Nakonec volím raději druhou možnost, bo v blázinci bych aspoň mohla dostat nějaké prášky. Poučena zkušeností balím svačinu na celý den a lízátka za odměnu pro chlapce. Pro sebe bych nejradši přihodila kyanidovou kapsli, ať si přinejhorším ušetřím trápení, ale nemám, a vyrážíme.

Čekárna je naštěstí prázdná a sestřička už nás čeká, aby chránila její vybavení: „Ááá, dobrý den, pojďte dál, ať zas nemáme práci navíc,“ zve nás k mé úlevě rovnou dovnitř. „Dobrý den,“ pozdraví nás paní doktorka a pokračuje: „jak jste na tom? Zdraví? Žádné rýmečky, teploty, průjmy nebo něco podobného?“ „Co vím, tak všechno v pořádku,“ odpovídám, ale vtom mě zatahá za rukáv pozorně naslouchající Bohoušek: „Mami, ale pamatuješ, jak jsi mě zítra vyzvedávala ze školky? Tak paní učitelka Hanička říkala, že jsem se…,“ přichází hluboký nádech a dramatická odmlka, „POSRAL!“ vyrazí ze sebe a rozhýká se smíchy.

Jeho bratři se ochotně přidávají k nezřízenému veselí a já přes ten kravál jak na balkánské svatbě lékařce sděluji spíše gesty než slovy, že Bohouškovo zítra bylo před třemi týdny a ať je klidně píchne. „Tak hoši, už jsme se zasmáli, a kdo teď půjde první?“ kazí doktorka chlapcům radost. Moji dva hrdinové, najednou zmlklí a zaražení jak vidle do hnoje, se schovávají jeden za druhého a oba za mě. „Edouš!“ „Bohouš!“ Ne, Edouš!“ „Ne, Bohouš!“ nominují se chlapci navzájem. „Tak už se dohodněte!“ ukončuju výrazově bohatou diskuzi, částečně i proto, že Jeroným se mezitím sám stačil změřit, zvážit, poté váhu rozebrat a právě objevuje, jak se nechat lehátkem zarazit do podlahy.

„Tsss, srabe,“ protočí oči Bohouš, „já jdu.“ Sedám si na židli, Bohouška si beru na klín a Jeronýmka zabavujeme gumovou kačenkou a chrastítkem. Edouš postávající vedle při zahlédnutí injekce mířící na bratra zesiná jako středověký vesničan při pohledu na kovářské kleště. Sestřička jehlu opatrně zapíchne do Bohoušova ramene, Edouš zavře oči, sesune se na zeď a bolestně zasténá. Jeroným se naštěstí ujímá resuscitace a údery chrastítka a rytmicky pískající kachničky se snaží svého bratra oživit. Nebo z něj vymítit ďábla, úplně přesně to neumím rozlišit. Zhruba po třech minutách procedury můj prvorozený naznává, že než se nechat ještě chvíli mlátit do hlavy, to radši injekci, a máme hotovo. „No výborně, stateční kluci, vyberte si obrázek,“ chválí je pediatrička a povzbudivě na mě mrkne: „Dneska se to dokonce obešlo bez zranění.“ Nádhera. Nemůžu tomu uvěřit, živí a zdraví, můžeme domů. A já mám dokonce ještě zbytky sil na výchovu: „Jeronýmku, ještě ukliď hračky a jdeme,“ pobídnu nejmladší kousek.

Nestačím ani žasnout nad tím, jak Jeronýmek poslouchá napoprvé a jde vrátit hračky na své místo na skříňku v rohu ordinace. K cíli mu zbývají jen dva krůčky, natahuje ručičky, už už věci odkládá, když vtom se to stane. Zakopává. A nezakopává tak, že by sebou plácnul na zem, trochu si poplakal, oklepal se, vstal a šel dál. Nezakopává ani tak, že by se ručkama zachytil o skříňku, upustil hračky, ale udržel rovnováhu, trochu se zavztekal a odešli bychom domů. Zakopává přesně v takovém místě, aby si pod bedlivým dozorem tří dospělých, z toho dvou k práci s dětmi plně kompetentních osob, rozrazil čelo o roh skříňky. „Jéžišmarjá,“ vykřiknu a všechny se nebohému řvoucímu zkrvavenému batolátku vrháme na pomoc. Sestřička ránu čistí, doktorka hledá náplast s aktivním stříbrem, já foukám a utěšuju.

„Opravuji,“ konstatuje lékařka po ošetření, „dokonce ani dnes se to neobešlo bez zranění. Ale na šití to naštěstí nebude.“ Konečně můžeme jít domů. Tak nevím. Po ani ne čtvrthodině v ordinaci mi píská v pravém uchu, cítím se, jak kdyby mi někdo pitval hlavu a vážně přemýšlím nad tím, že si na černém trhu pořídím kyanidovou kapsli. Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce.