Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu

Šla jsem s děckama do obchodu. Nevím, kdo mi ten chorý nápad vnuknul, jestli spíš spánková deprivace, nebo počínající stařecká demence. Každopádně jsem to, slovy jednoho seriálu, zeslonila.

To je jako zkonit, jenom mnohem mnohem víc. Ale abych se tolik nepranýřovala, vracíme s z procházky, lednice doma prázdná jak v karanténě a chlapci začínají hlady šilhat. Oni si sice nejspíš jenom tak hrajou, ale není to pěkný pohled. Těch pár rohlíků a něco šunky snad nakoupit zvládnu. Prostě půjdu jen do obchodu, to běžní lidé obvykle dělávají.

„Hurá, jdeme do nákupu,“ jásá pětiletý Edouš, „a můžem dostat lízátko?“ „Můžete, ale budete příkladně milí a hodní. A nebudete somrovat nic dalšího. Jasné?“ „Jasné,“ přikyvuje Bohoušek: „a můžem i čokoládu?“

O úspěšnosti svého projektu začínám pochybovat hned ve dveřích. Lépe řečeno ještě před nimi. Jednota u nás na sídlišti nejde úplně s dobou. Vlastně vypadá tak, že bych ani údivem nemrkla, kdyby mi v oddělení lahůdek kydla Žena za pultem hromadu vlašáku za 2 Kčs na umaštěný papír. Čili fotobuňku bych tam hledala marněji než upřímnost na Instagramu a nad rébusem, jak dovniř projít s kočárkem se spícím miminem, dvěma rozprchnutými dračími mláďaty, koloběžkou a odrážedlem, by se zapotil i Chuck Norris.

Jasně, že by to ve finále dal, ale problém by měl. Nejdřív si přivolám na pomoc Edouše, ale po chvilce naší neúspěšné choreografie to vzdávám a pomáhám si sama. Volím pozici částečně odloupnuté hvězdice na kameni, pravou nohou podpírám dveře, levou brzdím kočárek, břichem přidržuju dopravní prostředky zavěšené na madle kočárku, rukama vlaju v prostoru, a jakmile dítka zachytím, posílám je dovnitř škvírou mezi dveřma a kočárkem. Postupně, jak jsem v ráži, do obchodu vhodím sousedčinu dcerku, Edouše, o hlavu menšího pána, co měl smůlu a procházel kolem, pošťačku, která šla původně naproti do masny, a konečně schmatnu i Bohouše. Poté kolem ještě přikrčeně prosprintujou dva důchodci o francouzských holích, bo neni čas, a nakonec vpadnu já s kočárkem. Už teď jsem naprosto vyřízená a rozhoduju se, jestli se nemám vrátit. Ale po takovém entrée to přece nevzdám.

„Kluci, chvilku počkejte, já jen musím paní prodavačce ukázat, že s sebou máme ten koláček.“ „A proč?“ dotazuje se Edouš. „Aby si nemysleli, že jsme ho ukradli.“ „A proč jsme ho ukradli?“ „My jsme ho neukradli, proto ho chci paní prodavačce ukázat.“ Hotovo a můžem. Tříletý Bohoušek trvá na tom, že poveze vozík. Dovolím mu to, když mi výslovně slíbí a odpřisáhne na svoje nejoblíbenější autíčko, že nebude vrážet do bratra ani do normálních lidí a hrneme se nejkratší cestou k pečivu. Vlastně, já se hrnu, Edouš utekl ke stojanům s bonbóny, Jeroným v kočárku se probral a zjistil, že má publikum, takže řve a Bohouš daleko za mnou startuje vozík. Otočím se zrovna když se Bohoušek rozbíhá, na čele klikatý škrábanec - pozůstatek včerejších projevů vzájemné bratrské lásky - a vozíkem soustředěně míří na sloup v uličce…vypadá úplně jak Harry Potter vjíždějící na nástupiště 9 3. Prásk. Do Bradavic se asi dneska nedostanem. Zákaz vrážení rozšiřuju i na neživé objekty.

„Mami, já mám žízeň,“ doběhne za mnou Edouš. „Tak si vem vodu dole v kočárku a nezdržuj už,“ ani se nezastavuju, bo Jeronýmkův řev mi zvyšuje tepovku víc než pohled na cenovku u másla. „Fuj, ta voda hnusně smrdí,“ „Prosím tě, co furt máš, ukaž,“ vytrhnu mu malou petku vody Rajec z ruky. Přičichnu. Aha. Takže jsme našli ten luxusní vzorek slivovice. Ten, jak naše babička zapomněla, kam ho dala. „Edouši, napil ses???“ vykřiknu vyděšeně. „Ne,“ ještě vyděšeněji odpoví Edouš. No výborně, opět matka roku. V kategorii kvalitní pitný režim pro děti. „Já jsem ale blbá!“ ulevím si. „Ne, maminko, nejsi,“ vykřiknou oba moji mluvící drahoušci najednou. A Edouš velkoryse dodá: „Bohouš je blbej místo tebe.“

Konečně mám. Rohlíky i šunku. Cestou k pokladně hoši s ležérní samozřejmostí průběžně plní vozík zbožím z regálu se sladkostmi, zatímco já je stejně elegantně a průběžně vracím z vozíku zpět do regálu. Jeroným průběžně řve. Ponechávám pouze slíbené výkupné, dvě lízátka, abych předešla sociálním bouřím, a stavíme se do fronty. Tříminutové čekání trvá půlku života. Edouš s Bohoušem se po dvou vteřinách stání začínají nudit a docházejí k závěru, že dvě oči je zbytečně moc, a tak se snaží minimálně o jedno se navzájem připravit. Jeroným zjevně nebude nákupní typ, furt řve. Naštěstí už máme skoro hotovo. „92 korun,“ oznámí mi prodavačka a rozněžněle dodá: „to jsou ale krásní chlapečci. Vy máte hned tři? Ten nejmenší, ten má ale hlas jak zvon!“ Ze zdvořilého pousmání mi vyjde zoufalý škleb a jen vyčerpaně přikývnu. Edouš se na pokladní na chvíli pozorně zadívá a pak zahuláká, jako by chtěl přehlušit brzdící vlak: „Mami, a proč jsme ukradli ten koláček?“

Už nemůžu. Jsem zpocená jak po šichtě v pekárně, vyšťavená jak přejetý pomeranč a chce se mi plakat. Nemám sílu něco vysvětlovat. Zaplatím, popadnu potomstvo a téměř utíkám ven. Cestou domů zhluboka rozdýchávám prožité trauma a slibuju si, že už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu. Teda…teď se ještě vrátím pro ten nákup, co jsem tam zapomněla, ale jinak to myslím naprosto vážně. Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu.