Už nikdy nebudu hrát s děckama Člověče, nezlob se

Jednou za čas dostanu vnitřní pnutí a neuváženě se rozhodnu, že bych své potomky měla záměrně formovat. Tentokrát jsem se tohoto hlubokého rodičovského omylu dopustila po návštěvě u kamarádky.

Její dva synové předškolního věku, tedy stejně staří jako Edouš a Bohouš, jsou totiž schopni vcelku spořádaně hrát stolní a karetní hry.

Jejich zaujetí mě dost zaskočilo, neboť moji tři chlapečci se věnují poněkud odlišným aktivitám. V současné době frčí hraní na rozbíjenou – spočívající ve snaze rozbít hlavu svou či některého z bratrů tím nejstupidnějším způsobem, dále hrajeme na ječenou, nejlépe v koupelně – zde jde o to, vyloudit z hlasivek právě takovou frekvenci a intenzitu zvuku, při níž praská sklo. V neposlední řadě musím zmínit oblíbenou kratochvíli nedělního poobědí, vyžadující pronikavé analytické schopnosti, Hádej, kdo si prdnul, které se s oblibou účastní i tatínek. Vrcholem současného programu je potom Tupá hlava, kdy se jeden bratr snaží trefit do hlavy druhého bratra míčem odraženým o zeď, naštěstí molitanovým. Jakmile se tak stane, bratři se střídají a druhý bratr trefuje prvního. Jeroným je z této hry zatím vyloučen, protože je nudný. Ještě neumí chodit.

„Drahoušci,“ otevřu dveře do dětského pokoje, kde si Edouš s Bohoušem vytvořili z peřin zákopy, odrazím letící plyšovou pandu, gumového dinosaura, ustojím zásah polštářem a z ramene shodím ponožku, co mi na něm přistála: „jdeme si zahrát Člověče, nezlob se, Jeronýmek právě usnul, tak máme konečně příležitost.“ „Hurááá,“ jásá Bohoušek a skočí salto do opevnění. „Neee,“ protestuje Edouš s tak zděšeným výrazem, jako bych zrovna oznámila, že se mu chystám vyoperovat ledvinu. „Proč musíme hrát?!“ vrhne na mě pohled plný utrpení, posledně se takhle díval na sestřičku na odběru krve. „Protože je to zábava.“ „Není! Proč musíme hrát?!“ trvá Edouš na svém a posiluje moje rozhodnutí zábavu mu dopřát i proti jeho vůli. „Protože tak cvičíš svůj mozek.“ „Proč musím hrát?!“ Opouštějí mě poslední zbytky nadhledu a nesnáším sama sebe už ve chvíli, kdy se slyším pronášet: „Protože jsem řekla. Protože si chci se svými drahocennými syny zahrát stolní hru. A protože jestli teď nebudeš hrát, už nikdy nedostaneš zmrzlinu ani lízátko ani gumového medvídka a s večeří si to ještě hodně rozmyslím!“ „Tak teda jooo,“ kapituluje Edouš a padne do hromady peřin naplocho na záda, oči v sloup.

První výhra by tedy byla. Vytahuju herní plán a skládáme si figurky do domečků. Člověče, nezlob se jsem zvolila záměrně, přijde mi to dostatečně bezpečná, statická, nepříliš dlouhá a nekomplikovaná hra, abychom ji, dokonce i my, dohráli do konce a bez újmy. Samozřejmě bez vykopávání, odměnu mají slíbenou všichni hráči. „Bohoušku začni, jsi nejmladší,“ vybízím mladšího synka. Načež se v mém dokonalém plánu objevuje první trhlina. „Ale to není fér, proč vždycky začíná on?“ zafňuká Edouš ryze sobecky, jak se na nejstaršího bratra patří. Raději nerozporuju, že to „vždycky“ znamená naposledy před půl rokem, kdy jsem se neúspěšně pokusila naučit je prší. Tenkrát chlapci zjistili, že karty mohou fungovat podobně jako frisbee, a místo, aby soupeře odrovnali pikovým králem, odrovnali mě, zásahem pod levé oko. Od té doby jsme prší nehráli. Hlavně proto, že mám ještě chuť radovat se z barev tohoto světa a taky nemáme čím, bo hoši metali kartami tak vášnivě, že ještě teď při vysávání sem tam narazím na zatoulané srdce.

„No dobře, tak si střihněte kámen nůžky papír,“ povzdechnu si. „Na jednu!“ vykřikne Bohouš. „Na tři!“ zařve Edouš. „Dobře, tak na dvě, jestli budeme stříhat na jednu nebo na tři.“ „Tak jo.“ Můj původně dokonalý plán se pomalu rozpadá. Tahle hra ještě ani nezačala a už se táhne víc než čekání na vlak Českých drah. „Edoušku, tak sis to vybojoval, začínáš ty. Máš tři pokusy a musíš hodit šestku, aby sis mohl nasadit.“ Čtyřka, trojka, pětka. „No, tak nic, teď počkáš na další kolo.“ „To je ale pěkně blbá hra,“ naštvaně zahlásí Edouš, ale v příští chvíli se rozzáří: „Už vím, budu hrát bowling.“ Než ho stačím zarazit, hodí kostkou a figurky se z domečku rozletí. „Jééé, bowling, já chci taky,“ jásá Bohoušek, bere druhou kostku, a i jeho panáčci létají vzduchem.

Kluci najednou ožijou a rychle sbírají figurky, aby je mohli znovu postavit na bowlingovou dráhu, zatímco já začínám soptit, v tom ovšem zaslechnu odvedle zakňourání. Jeronýmek. Nějak brzo. To by mi tak ještě chybělo. Určitě by chtěl hrát s námi, ale protože devítiměsíčnímu kojenci se pravidla stolních her špatně vysvětlujou, vlastně asi zhruba stejně jako jeho starším bratrům, skončilo by to tím, že se pokusí cpát si figurky do veškerých dostupných tělesných otvorů, a to nejen svých. To bych už nezvládla. „Posbírejte ty figurky a postavte je zpátky tam, kam patří, za chvilku se vrátím,“ houknu ještě a vybíhám do vedlejšího pokoje benjamínka ukonejšit ke spánku. Daří se. Aspoň něco se dnes daří.

Při návratu zpět do pokoje nemůžu než žasnout nad tím, jak rozmanitě je možné vyhrát si s Člověče, nezlob se, aniž byste Člověče, nezlob se vůbec hráli. Bohouš sedí na horní posteli, svoje i moje figurky napěchované v buclatých tvářičkách a plive je dolů na Edouše, který se kryje za židlí, herní plán drží před obličejem jako štít a stejným způsobem palbu opakuje. Vzduchem zároveň s figurkami lítá víc slin než při útoku stáda lam. Můj dokonalý plán je v troskách, jestli může být v troskách to, co ještě ani nezačalo fungovat. Chystám se okamžitě boje ukončit.

V tu chvíli mi ale dojde, že jestli se někdo z těch odstřelovačů lekne, a vdechne figurku, mohla bych být nucena provést tracheotomii. A já nemám vyvařený skalpel. Já dokonce žádný skalpel doma ani nemám. Raději se vmžiku uklidním a blížím se k nim obezřetně jako k městskému policistovi stojícímu s bločkem u mého špatně zaparkovaného auta. „Chlapečci moji, teď toho prosím nechte a všechny ty figurky mi vyplivněte tady do ruky,“ promluvím na ně hláskem sladším než předvolební sliby. Jedna figurka mě sice ještě zasáhla do čela a druhá do zad, poté však drahoušci naštěstí pochopí vážnost situace a poslechnou. Fuj. Nikdy bych nevěřila, jak může být Člověče, nezlob se akční hra. Hráli jsme asi čtvrt hodiny, jsem na pokraji nervového zhroucení, poslintaná, jako by mě aportoval bernardýn a v ruce držím chuchvalec něčeho, co by mohlo z fleku dělat rekvizitu v Pevnosti Boyard. V duchu se smiřuju se svou nezpochybnitelnou prohrou.

„Hoši, končíme,“ zašeptám rezignovaně, „teď nechte maminku chvilku odpočinout a jděte si zahrát Tupou hlavu.“ Zalehnu do postele a se záměrným formováním potomstva tímto končím. Už nikdy nebudu s děckama hrát Člověče, nezlob se.