Mesiášký komplex bývalých bossů ČSSD nabyl obludných rozměrů. Jejich premiérská éra byla prý tím nejlepším, co jsme zažili a bylo by pro nás všechny výhrou, kdyby nám opět vládli. Samozřejmě ne oba, ale jenom jeden z nich. Jejich vzájemná nevraživost, stejně jako nenávist ke svým nástupcům v čele ČSSD, si nezadá s bolševickým odporem k odpadlíkům z vlastních řad, který byl vždycky ještě urputnější než ten, který byl nasměrován vůči přirozeným třídním nepřátelům.
V čem jsou si podobní? Oba stanuli v čele ČSSD v době, kdy se strana potácela na pokraji voličského zájmu. Zeman svou protitunelářskou rétorikou po éře amerického elegána Horáka, který byl vším, jen ne středoevropským levicovým politikem, otočil kormidlo voličské přízně razantně doleva. Paroubek zase vyvedl stranu z totalního chaosu, do něhož ji svou nekonečnou touhou po osobním zbohatnutí dostali bývalý výpravčí Gross spolu se svou kantýnskou. Zeman i Paroubek jsou klasickými socialisty eurounijního ražení, kteří milují státní regulace, reglementace, kolektivní vlastnictví, ale přitom jim nejsou cizí blairovské třetí cesty.
Oba také vnesli do politiky styl hospodských výrazů a přitroublé nadutosti. Nečiní jim problém urazit při každé příležitosti své protivníky, nebo jen ty, kteří s nimi v dannou chvíli nesouhlasí. Oba neváhají využít k oslovení voličů primitivní hesla a demagogii, a sami sebe pasují do role neomylných, kterým příroda nadělila tolik, že mají právo soustavně poučovat nás, méně chápající. (Miloš Zeman sice napsal knihu s názvem "Jak jsem se mýlil v politice", ale popisuje v ní především omyly druhých.) Nutno konstatovat, že ve svém premiérském angažmá udělali i dobré věci. Zeman určitě pomohl stabilizovat bankovní systém rozsáhlým prodejem rozkolísaných českých bank silným zahraničním ústavům. Podporou přílivu investic snížil nezaměstnanost, i když za cenu výstavby desítek montoven (ale zaplať pánbů, že je máme). Paroubek zase například přijatelně zvýšil nákladové paušály živnostníkům.
Nicméně jejich doba už je pryč. Politika evropských socialistů všeho ražení s jejich sny o nové socialistické internacionále pod praporem federální a stále jednotnější Evropy krachuje. Domácí žití na dluh, které tu jejich vlády ( a ta Paroubkova zejména) naplno rozjely, nás dostává do obtížné situace nebezpečně se roztáčející dluhové spirály. Nové demagogii, hlásající že ekonomiku zachráníme zase tím, že budeme všechny více kontrolovat a zloděje houfně zavírat, už snad nikdo nemůže uvěřit. Bývalí socialističtí premiéři by, namísto nekonečných návratů a obnovování dávno mrtvých politických stran, měli dělat to, co vysloužilým špičkovým politikům sluší mnohem více. Věnovat se charitě, aby alespoň trochu napravili své chyby a omyly. Oba by pak měli práce více než dost a na vypouštění dalšího zápachu v našem už tak dost smrdlavém politickém rejdišti, by jim nezbývalo času.
