Jak je nebezpečné věřit expertům

Pan Spořádaný je svým založením konzervativní zralý muž. Má rád, když jsou věci na svém místě, nemá rád všelijaké šťouraly a nespokojence, kteří neustále zpochybňují zřejmá, jednoduchá pravidla, kterými se řídí svět.

Ten den zrána se zrovna chystal na malý výlet. Dohodli se s několika známými, že by mohlo být zajímavé podívat se někam kousek za hranice, dokud to ještě covid dovolí. Volba padla na Drážďany. Z Prahy je to autem necelá hodina a půl, pěkně po dálnici, předvánoční trhy ještě nezačaly, takže se dá předpokládat, že ve městě nebude takový nával, jako před Vánoci bývá. Pokud trhy vůbec budou.

Na výlet se celý týden těšil, ale ráno před odjezdem už příjemná cestovní horečka poklesla. Náladu mu pokazila včerejší televizní debata. Byl na ni zvědavý, protože v ní vystupoval jeho oblíbený expert, mladý, dynamický, vždy perfektně upravený inženýr Financ, častý host debat a komentovaných pořadů veřejnoprávní televize, který vždy uměl stručně a jasně objasnit i prostému divákovi složité a náročné souvislosti ekonomického vývoje v naší zemi. Pan Spořádaný sledoval jeho sofistikované závěry s rozkoší. Jak jednoznačně vždy uměl ukázat, že občané nemusí mít z dalšího vývoje žádné obavy, neboť většinu věcí vyřeší trh a ostatní problémy tak či tak způsobil stát, který je povinen vše napravit.

Obzvlášť objevné teze, jako například že s růstem nezaměstnanosti se zvyšují náklady na podpory, že při nedostatku zboží roste jeho cena, nebo že inflace znehodnocuje úspory, přiváděly pana Spořádaného k euforii, nejspíše proto, že na některé dokázal přijít dokonce sám. O to více si cenil mimořádné erudice pana inženýra.

Debata byla tak bouřlivá, že moderátor ani nedokázal ukočírovat některé nezodpovědné účastníky. Jen tak se mohlo stát, že kdosi z obecenstva dostal příležitost položit následující otázku: „Jak je možné, pane inženýre, že zaměstnanci německé firmy berou dvakrát až třikrát vyšší mzdy, než naši zaměstnanci téže firmy, která vyrábí u nás prakticky totéž na stejných linkách?“

Už sama otázka pana Spořádaného popudila. Copak je to za vychování, pokládat takovéhle trapné otázky? Co sem ten člověk plete věci odněkud z Německa? To se nás přece netýká. O to větší zájem v něm vyvolala odpověď pana inženýra: „Ale pane, tam jsou přece úplně jiné, vyšší životní náklady. No, zajeďte si do Hundsburgu, kde je ta fabrika, a zajděte si tam do restaurace! Tam poznáte, jaký je to rozdíl v životních nákladech!“

No, utřel ho hezky, pomyslel si spokojeně pan Spořádaný. Ale pak mu to, jako poněkud spořivému člověku, v plné míře došlo. Sakra, to tedy bude asi drahý výlet, zamumlal si pod vousy. Třikrát vyšší mzdy a životní náklady, to se asi prohnu. A já blbec myslel, že si tam něco výhodně koupím. No nic, budu zkrátka střídmý. Ještě ten večer si připravil do tašky s sebou nějakou tu svačinu, pár řízků s chlebem, obložené housky a velkou láhev kofoly. Přece tam nebudu vyhazovat peníze za nějaké drahé jídlo, pomyslel si.

Se svou objemnou taškou potravy se do plně obsazeného auta sotva vecpal.

„Co to proboha vlečeš? Nákupy povezeme zpátky, ne tam!“, utahovali si z něho spolujezdci. Přetrpěl to a v duchu si říkal, jo, vy se ještě budete divit, ale mě nic nepřekvapí, já jsem připraven na vše.

Po cestě stanovil vedoucí zájezdu David program. „Zaparkujeme u jednoho nákupního centra, tam to projdeme, a pokud něco nakoupíte, dáme to do kufru a pak vyrazíme do centra, trochu si prohlédnout historickou část města. Na zpáteční cestě se ještě zastavíme v jednom supermarketu. A nesmíme zapomenout doplňovat kalorie, někde se zastavíme na něco na zub.“

„Ale já do restaurace nejdu!“, vyhrkl poněkud zbrkle pan Spořádaný, maje na paměti varování televizního inženýra.

„Já myslím, že nám budou naprosto vyhovovat pouliční stánky, však uvidíte!“, usmál se znalec drážďanských poměrů David a vyrazili.

Prohlídka nákupního centra proběhla poměrně rychle a účastníci zájezdu se vydali po Pragerstrasse do centra města. U jednoho stánku David výpravu zastavil. „Přátelé, navštívit Drážďany a neochutnat bratwurst a svařák je hřích. Tak tady je naše první zastávka!“

Všichni se vrhli do fronty, jen pan Spořádaný opatrně postával opodál a nenápadně zkoumal ceny na několika stáncích, které hned přepočítával na koruny. Svařák za 30 až 50 korun, bratwurst 50 až 80, kafe 30 až 50, pivo 50, sakra, to je skoro jako u nás, jen malé rozdíly. Vtom ucítil vůni pečených klobásek a neodolal. Zařadil se do fronty a za chvíli již chroustal horký wurst, jako ostatní.

Procházka městem vyšla vzhledem k velmi příznivému počasí skvěle. Prohlídku památných budov, náměstí a nábřeží doplňovali pouliční kejklíři a pěvci a chlad poutníci zaháněli svařákem nebo grogem, který byl za příznivé ceny nabízen na každém kroku. Jakmile jim vyhládlo, zařadil David do programu další specialitu, currywurst, pozůstatek ukončení druhé světové války, který se stal tradicí. Pan Spořádaný se již po ceně nepídil. Když obdržel žádanou pochoutku spolu hranolky, to vše za 5 Euro, jen si povzdechl a zakroutil hlavou.

Po cestě totiž sledoval ceny, kde se dalo. A nezbylo mu, než konstatovat, že jsou plus minus podobné našim. Dvoj- či dokonce trojnásobné životní náklady nějak nebyly k nalezení.  

Nicméně objevilo se různé zboží, jehož ceny se docela významně lišily od českých. To vyšlo najevo při přestávce na kafe, která proběhla ve znamení inventury nákupů jeho přátel. David si koupil nějaká trička, která prodávají v Praze ve stejném obchodě za více než dvojnásobek, Pavel se radoval ze zimních bot za 1200 korun, o nichž tvrdil, že u nás stojí 2000. Nakoupili také nějakou kosmetiku, která je prý kvalitnější a levnější, než u nás. Podobně hračky, lego, prací prášky nebo sladkosti. Vše řádově levnější o desítky procent.

Motivován debatou vstoupil pan Spořádaný do obchodu známé francouzské značky, stejného, jaký navštěvoval v Praze. Oblíbenou vodu po holení, za kterou dal v Praze 280 korun, zde pořídil za 130. A oblíbený parfém o 400 levněji. Mezitím se jeho spolucestující vrhli do blízkého obchodu se žrádlem pro domácí mazlíčky. Nemaje nic na práci, lelkoval poblíž a narazil na výlohu zdejší realitní kanceláře. No, tady bude to čertovo kopýtko, bydlení, to bude drahota, pomyslel si. Tak jak to tu máme. Dvoupokojové byty, prodej. No, to vychází tak na čtyři mega a více. A třípokojové? Tak od sedmi výše. No, že by byla Praha nějak výrazně levnější, to se říct nedá. A co nájmy? Začíná to tak na 5, 6 tisících měsíčně. Na předměstí, pochopitelně. Pan Spořádaný si vzpomněl na jednu známou, která za podnájem 2 + 1 platí i s energiemi a ostatními poplatky v Praze 16 tisíc. Na předměstí, pochopitelně.

Mezitím se vyhrnul z vedlejšího obchodu Pavel s vítězoslavným výrazem, neboť, jak vykládal, koupil zde pytel potravy pro jejich kocoura asi o dvacet procent levněji, než v Praze.    

Zkrátka a dobře, pan Spořádaný nenašel oblast, která by zvyšovala životní náklady v Německu na dvoj- nebo dokonce na trojnásobek ve srovnání s Českem. Cestou domů byl zamlklý a smutně hleděl na tašku s řízky, sendviči a kofolou, která zůstala nedotčena v autě. Nějak se nemohl smířit s tím, že sdělení jeho oblíbeného guru se mu nepodařilo prokázat. Jak že to říkal? Aha, už to mám! My jsme nebyli v restauraci, a už vůbec ne v restauraci v Hundsburgu! Takže je to jasné – zaměstnanci koncernu, žijící v Hundsburgu, zřejmě houfně navštěvují nějakou restauraci, která má asi trojnásobně vyšší ceny, než běžné restaurace v Praze. Tím prudce rostou jejich životní náklady a je jasné, že takovému životnímu stylu musejí odpovídat jejich příjmy. Zaplať pánbůh, pan inženýr měl zřejmě zase pravdu. Pan Spořádaný si oddechl. Vždyť bez jistot, které mu poskytovaly komentáře pana inženýra, by jen těžko hledal životní rovnováhu.

Jenom nějak není jasné, proč ti zaměstnanci nechodí nakupovat do běžných obchodů běžné věci. Asi proto, že by jim pak zbylo tolik peněz, že by si nevěděli rady, co pak s nimi.