Jak je nebezpečné porovnávat

Covidem znemožněné cestování je jednou z oblíbených činností mužů ve zralém věku. Poznání cizích zemí, seznámení se s jejich úspěchy, omyly, hrdiny i darebáky je činností obohacující a všestranně zajímavou.

Tak mi bylo před pár lety dopřáno seznámit se s námořní historií svého času nejmocnějšího impéria, Velké Británie. Jeden můj známý mě pozval na prohlídku námořního muzea v této nyní již neevropské zemi.

Rád jsem jako neznalý prostředí přijal pozvání a konzumoval pomníky britské námořní velikosti, lodě, artefakty, jména velikánů všech moří a hrdinů Británie. Mezi jinými mě zaujala osobnost Sira Francise Drakea.

Tento nezpochybnitelný britský národní hrdina začínal svoji zářnou kariéru jako korzár, což je pirát se selektivními sklony, pokud jde o jeho oběti a kořist. Byl v dané době a místě správně ideologicky orientován, jelikož své loupežení zaměřil výhradně na katolické lodě, přístavy či osady, vesměs španělské. Zmíněná místa a koráby krutě drancoval, což bylo v britském protestantském kontextu více než správné a záslužné.

Zabýval se též obchodem s otroky, čímž významně přispíval k prosperitě britských osad v různých částech světa.

Byl v této protestantské bohulibé činnosti tak úspěšný, že se zúčastnil i řady bitev proti katolickým Španělům, kde v plné míře využil své korzárské zkušenosti a slavil zasloužené úspěchy. Není tedy divu, že se stal viceadmirálem královského loďstva a nesmrtelným hrdinou Albionu.

Jeho pozice v britském pantheonu je neotřesitelná. Tím se podstatně liší od mnoha našich hrdinů. Ti se v toku dějin obvykle potácejí mezi zbožňováním a zatracením, podle toho, co se kdy a komu zrovna v dané historické chvíli hodí. Podívejme se na takového Jana Žižku z Trocnova, původně prý lapku.

Jeho životní osudy vykazují v základních rysech jistou podobnost se zbožštělým viceadmirálem. Jak historické anály ukazují, pobil také mnoho katolíků, vypálil dostatek klášterů a hradů a jeho sláva sahala daleko za hranice země. Pravda, pokulhává zřejmě v kvantitativních ukazatelích svého působení; co do počtu likvidovaných nepřátel, míry drancování či hodnoty ukořistěného majetku se nejspíše Siru Drakeovi nemůže rovnat, ale na jeho straně je významný kvalitativní ukazatel – patří totiž mezi pět šest vojevůdců v dějinách lidstva, kteří zvítězili ve všech bitvách, které vedli. Přesto se v naší zemi vlečou nekončící polemiky o tom, zda je zaslouženě považován za národního hrdinu. Přitom je třeba odmítnout nemístné poznámky, které poukazují na to, že u nás nakonec nadlouho vyhráli katolíci. Vykladači historie jsou přece v daném čase maximálně objektivní, a proto by takový detail na posouzení historické osobnosti neměl mít vliv, že.

Popravdě řečeno, Žižka není sám, takových příkladů je mezi našimi historickými postavami víc než dost. A je tak jistě správné, že při naší rozkolísanosti a neujasněnosti vlastních historických pozic jsou při nás naši přátelé, jejichž rady si rádi osvojíme. Problém je trochu v tom, že se nám přátelé nějak často mění.

Pro mnohé je tak velmi obtížné dopátrat se toho, proč v naší historii není pozice husitského válečníka tak pevná, jako je nezpochybnitelný piedestal Francise Drakea v Británii. Přitom je to tak prosté, že jednodušší to již snad být nemůže. Porovnejme osudy obou velikánů a je to rázem jasné! Janu Žižkovi chybí jeden velmi podstatný životní parametr, který, jak vidíme na příkladu Sira Drakea, by mu pevné a nezpochybnitelné místo mezi našimi velikány bezpečně zajistil.

Jan totiž neobchodoval s otroky. Toto drobné zanedbání jinak pečlivě budované kariéry se s odstupem času ukazuje jako fatální chyba, jejímž důsledkem jsou nekonečné polemiky, k nimž je jeho historická role odsouzena.

Výsledkem naší staleté hodnotové schizofrenie, jíž je Jan Žižka jen jedním z mnoha příkladů, jsou pak pro Angličana, o obyvatelích Severního Irska nemluvě, naprosto nepochopitelné situace. Příkladem budiž můj vlastní děd, občanským povoláním ředitel školy, takto hluboce věřící katolík, jehož knihovna přetékala autory, jako byl J. A. Komenský, Jan Hus a T. G. Masaryk. Je jen logické, že toto schizma vedlo a vede Čechy k poněkud nestandardnímu pohledu na dějiny, jehož vrcholem je nejspíše Jaroslav Hašek. Pokrok však nelze zastavit, a tak je již dnes mezi námi dostatek optimistů, které výše uvedené řádky asi neosloví. Jim patří klidná budoucnost bez hodnotových zápasů ve společnosti. Případné spory se pak asi budou řešit konzumací dostatečného množství hamburgerů. 

V každém případě je však nutno historické postavy, ať jde o lapky, piráty nebo korzáry, porovnávat obezřetně.