Jak je nebezpečné kecat v hospodě

Na sídlišti jednoho předměstí Prahy v malé české hospůdce se pravidelně v pátek, ale jinak zcela neorganizovaně a nekoordinovaně, schází skupina kamarádů, blížících se věku zralosti, na pivo a na kus řeči.

Pokud je snesitelné počasí, sedávají raději venku na kryté zahrádce, která je dělena rákosovými rohožemi na několik útulných zón, vytvářejících falešný pocit soukromí.

Také dnes se tu sešli, ačkoliv už se blíží tma.

 „Je to ale bordel v té Francii.“ poznamenal Víťa.

„To myslíš ty problémy s přistěhovalci?“ zajímal se Jirka.

„No, vždyť už se tam bouří vojáci, nebo co.“ přidal se Péťa.

Za rákosovou rohoží se ozval nějaký šum. Od jejich stolu nebylo vidět, že se tam usadili dva mladíci, dali si pivo a začali spolu debatovat prostřednictvím chytrých telefonů.

„Nebouří, ale generálové v důchodu sepsali nějaký dopis, že takhle už to dál nejde, že je potřeba chránit francouzské tradice,“ doplnil Áda. „Není divu, v některých oblastech už je situace neúnosná.“

„No vidíš, tady nemusíš mít strach o tu svoji blonďatou ženušku, kterou jsi nám ani nechtěl ukázat, co?,“ neodpustil si rejpnout Honza, narážeje na příslovečnou Ádovu žárlivost.

„A přicházejí další a další. Já nevím, kam to půjde dál,“ vyjádřil své obavy Saša.

„Nejhorší je, že u spousty z nich vůbec nevědí, co jsou zač. Četl jsem na internetu, že v těch zemích, odkud přicházejí, jsou vděční, že se o ně v Evropě postaráme, protože si sami s nimi nevědí rady,“ přidal se Honza.

„Jen aby to tady u nás nedopadlo jako ve Francii nebo v Německu. Moc se o tom nepíše, ale už se tu a tam objevují zprávy o kriminalitě, no go zónách a dalších problémech,“ podotkl Pavel.

„Ale ta německá prezidentka říkala, že to zvládneme,“ s nadějí poznamenal Džim.

„To je kancléřka, ty trdlo,“ zasmál se Jirka.

Najednou se v jejich kóji objevili dva mladíci, kteří až doposud seděli vedle.

„Že se nestydíte, šířit takový fejky o imigrantech!“ vybafl první z nich na společnost u stolu. „Vždyť jsou to lidi, kteří utíkají před válkou, před diktaturou! My jsme povinní jim pomoci, už kvůli tomu, že Evropané je v minulosti odvlékali do otroctví, z jejich zemí vytvářeli kolonie, které po staletí drancovali. Jak vůbec můžete pochybovat o tom, že mají právo sem přijít a žádat pomoc!“

„A ty kecy o Německu a Francii!“ přidal se druhý. „Kam na to chodíte? Víte vůbec, jak dobře situaci tyhle země zvládají? Mnohem lépe, než my tady u nás! Jste normální český šovinisti a xenofobové!“

Stolovníci zmlkli a překvapeně zírali na narušitele.

„Etes vous Francais?“ ozvalo se z tmavého kouta stolu. Byla vidět jen bílá bělma, která svítila z tmavé tváře Ády. Áda se narodil v Pobřeží slonoviny, pak vystudoval v USA a již dvacet let žije v Praze a pracuje pro jednu americkou společnost.

„Ne-e…“ nesměle zareagoval jeden z mladíků.

„Tak jak to všechno můžete tak dobře vědět, chlapci?“ pokračovat s klidem Áda.

„No, to se přece ví, …, píšou to, …na internetu a tak…“, zakoktal druhý a oba mladíci, trochu vyvedení z míry poněkud exotickým vzhledem šovinistického Čecha, se dali na ústup.

„Vidíš je,“ povzdechl si Milan. „Oni vědí prd o válce a nenávisti kultur a náboženství. Byl jsem sice malý kluk, ale dobře se na to pamatuju.“ Hlavou mu proběhly vzpomínky na kvapný útěk jeho rodičů z Balkánu zmítaného válkou v 90. letech. Dnes tu mají za rohem pizzerii a žijí v klidu a pohodě.

„Nevědí. A co to plácali o otrocích? Když jsem se učil na zkoušky pro získání občanství, tak si pamatuju, že asi poslední otroky tady propouštěl na svobodu svatý Václav, ale ti byli nejspíš z východu, možná od nás,“ podotkl Pavel, který přišel pře 30 lety z Ukrajiny, Rusín ze Zakarpatské Rusi.

„Asi je to teď „in“ mezi nimi. My jsme měli vlastně štěstí, že se tu nic dramatického nedělo,“ pokýval hlavou Honza, který se narodil ve východních Čechách, takže zkoušky k získání pražské příslušnosti dělat nemusel.

„Tady zrovna ne, ale moji rodiče by vám mohli vyprávět, jaké to bylo u nás v Řecku za občanské války. Ještě štěstí, že mohli utéct sem,“ připomněl kousek společné historie Péťa, který se narodil už tady, ale jeho rodiče k nám uprchli před fašistickou diktaturou z Řecka.

„Však já si myslím, že pokud by byli schopní se adaptovat a respektovat naše zvyklosti, pracovití lidé se tu vždy uchytí a nemají problémy,“ zmínil Jirka, jediný stolovník křtěný Vltavou.

„Tady je dobrý život,“ přitakal Džim, skutečný Jimmy, který sem přišel před více než 20 lety učit angličtinu z USA a nakonec tu zůstal a má tu dvě krásné děti.

„No, ale jednoduché to nebylo,“ zavzpomínal Víťa, původem z Kazachstánu, inženýr strojař. „Začínal jsem ve slévárně jako dělník, to byla hrozná robota.“ Dnes je vedoucím provozu jedné menší specializované strojírenské firmy.

„A nechme to být. Asi musíme být trochu opatrnější. Jako jsme museli být dříve“, zažertoval Saša na poměry v Rusku, odkud přišel hned po roce 90, dnes již také občan ČR.

Stůl českých šovinistů a xenofobů se pak ponořil do další debaty, tentokrát o fotbale.