Jak je nebezpečné chodit pěšky

Pan Pěšák miluje turistiku. Vyrazit pěšky na jemu dosud neznámou trasu po turistických značkách je pro něho i ve zralém věku největší radostí. Jen v poslední době mu tuto rozkoš trochu kazí rostoucí počet cyklistů na stezkách.

Proto si před lety pořídil malou chatu v oblasti Českého ráje, kde je turistických stezek mnoho a jedna hezčí než druhá. Všechny jsou výborně značeny turistickými značkami, tímto českým vynálezem, který jsme zcela nezištně, jako ostatně mnohé jiné vynálezy, na kterých zbohatli jiní, darovali světu.

Chata je postavena kousek za vsí, poblíž místní komunikace, která spojuje vesnice v tomto regionu. Když počasí turistice nepřeje, rád zajde do vsi do místní hospůdky poklábosit s místními a doplnit kalorie a ionty, spálené na pochodu.

Také dnes večer, bez ohledu na mizerné počasí, se vydal do nejbližší civilizace, i když se při zemi válela mlha a ze zamračené oblohy padal drobný, ale vytrvalý déšť. Už se těšil na útulnou hospůdku a dobré pivo, případně grog nebo čaj s kapkou rumu.

Ve výčepu bylo plno, jen u stolu u okna zbyla dvě volná místa. Panu Pěšákovi se tam moc nechtělo, ale jiné řešení nebylo k dispozici. U stolu s volnými místy seděl totiž pan Šlapák. Již od vchodu byl nápadný svým pestrobarevným sportovním oděvem. Cyklistická přílba, ležící na parapetu, nenechávala nikoho na pochybách, jakému sportu holduje.

Pan Pěšák si povzdechl, nicméně zamířil ke stolu.

„Máte tu volno, prosím?“

„Ale to se rozumí. Jen vemte místo! Copak, jste jak zmoklá slepice, snad jste zase nebyl na nějaké pěší túře?“, zahlaholil pan Šlapák.

A je to tady, říkal si v duchu pan Pěšák. To zas bude keců o plazivcích, slimácích a loudalech, jak s oblibou nazýval pěší turisty pan Šlapák.

„A kdepak jste se zase loudal, pane Pěšák, tím vaším slimáčím tempem to asi moc daleko nebylo, co? No, hlavně, že jste doplazil k cíli.“, smál se vydatně svému vtipu pan Šlapák. „Víte, co jsem dnes ujel já? No, tipněte si, no tak, uhodnete?“, a zadíval se na pana Pěšáka pohledem plným nadřazenosti a pohrdání.

„Padesát?“, špitl nesměle pan Pěšák, a aby spláchl ten nepříjemný pocit, zavdal si řádně piva.

„Cha-chá, padesát! Sto dvacet, milej pane! Na to vy potřebujete celou dovolenou. A dal bych víc, kdyby nezačalo pršet. Mám sice perfektní outdoor outfit, ale řek jsem si, že pro dnešek stačilo, a tak jsem přibrzdil tady, abych se zaslouženě odměnil. A tak si dáme do nosu! Pane vrchní, dejte nám dva rumy, ať se práší za kočárem!“

„Copak, něco oslavujete?“

„Ale ani ne, i když vlastně by bylo co oslavovat. Konečně začal platit ten nový zákon o ochraně cyklistů. Už bylo na čase! Na cyklostezkách se motá kde kdo a na silnici je to kolikrát o život.“

„To myslíte tu novelu, která předepisuje, že řidiči musí při předjíždění cyklistů dodržet vzdálenost 1,5 metru?“

„No jasně!“

„No, a není to trochu přehnané? Vždyť tady u nás na té úzké asfaltce, to snad ani nejde, trochu širší auto by mohlo skončit v protějším příkopu.“

„To mi je srdečně jedno! Zákon je zákon. Holt pojede pěkně pomalu za mnou, až se silnice rozšíří.“

„Takže až do Jičína“, vmísil se do debaty soused u stolu, povoláním řidič. „Tak mi vysvětlete, jak mám takhle dodržet jízdní řád nebo harmonogram jízd. A víte, co je zajímavé? Že se tohle pravidlo netýká jiných, například chodce s vozíkem nebo velkým předmětem, který také musí jít po pravé straně, podobně, jako jezdec na koni. O chodcích jdoucích vlevo nebo vpravo taky ani slovo.“

„Je mi líto, ale to fakt není moje starost. Ale zákon dodržet musíte. Konec konců, vždyť vás to živí. Ale berte to sportovně. Pane vrchní, ještě třikrát rum!“

„Tak mě napadlo, jak tohle pravidlo bude fungovat tam, kde jsou cyklostezky jen namalované na vozovce.“, vmísil se do debaty pan Pěšák. „ Ta stezka má šířku tak 1,5 metrů k tomu 1,5 metrů na objetí, to už je jeden jízdní pruh. To budu muset vjet do protisměru, ale tam je dvojitá čára a někde dokonce betonové zábrany, aspoň u nás na sídlišti to tak je. To jsem zvědav, jak se to bude posuzovat.“

„Nezapomeňte na to, že při rychlosti do 30 km/h stačí odstup je 1 metr, to se tam snad vejdete. Já s autobusem ale těžko.“, podotkl soused.

„Berte to zkrátka tak, že my cyklisté jsme v dnešní moderní době něco, jako chráněná elita!“, chechtal se pan Šlapák již v poněkud rozverné náladě. „Jsme prostě předvoj, který ukazuje nevědomým občanům cestu do ekologické budoucnosti. Je tak naprosto nezbytné nás chránit a o nás pečovat! Pane vrchní, ještě jednou!“

„No podle téhle vaší teorie jsou tak chodci kastou nízkou, která vašich výsad nepožívá a nezbývá jí, než aby se postarala sama o sebe. No to není fér!“, už s jistou nadsázkou a rozverně následkem požitého rumu komentoval věc pan Pěšák. „To já si jako prostý chodec musím pořídit reflexní pásku. Myslel jsem si, že je to proto, abych byl v noci vidět, ale teď už mám dojem, že to je proto, aby každý viděl, že náležím k nižší kastě, co?“

Pánové se dobře bavili a požitý alkohol tentokrát jejich vztahy nevyhrotil, ale naopak posílil, a večer ubíhal ve veselém a družném hovoru. Před půlnocí se již notně zmožení pánové po dlouhém a již ne zcela srozumitelném loučení rozešli k domovům. Soused zapadl do vedlejší chalupy a pan Šlapal sice s obtížemi, ale přece jen osedlal svého vyladěného cyklooře a poněkud klikatou jízdou, řádně osvětlen a blikaje na všechny strany, sjížděl na druhý konec vesnice, kde měl svoji chalupu.

„Sakra, na takový kolo bych neměl, ani kdybych prodal svoje auto.“, povzdechl si pan Pěšák, navlékl si na levý rukáv reflexní pásku a vydal se na opačnou stranu.

Pestře blikající pan Šlapal vzbudil svojí poněkud nejistou jízdou pod kopcem pozornost policejní hlídky, která tu náhodou zaparkovala ke krátkému odpočinku. Policista jen vystrčil hlavu z okénka a zvolal: „Zastavte tady, pane!“

Pan Šlapal učinil vše, co bylo v jeho silách, nicméně přistál na boku policejního auta. Ozval se nepříjemný skřípot plechu a vystajlovaný cyklista se sesunul k zemi podél nápisu „Pomáhat a chránit“.

„Sakra, co to děláte, člověče, vždyť vy jste vožralej!“

Bilance tohoto setkání nebyla pro pana Šlapala nikterak příznivá. Vysoká hladina alkoholu v krvi, poškozené služební vozidlo a urážky veřejného činitele mu vynesly mastnou pokutu a odebrání řidičského oprávnění. Oslava vstupu cyklistů mezi společenskou elitu budoucnosti mu přišla draho.

Pan Pěšák tu mohl pocítit jisté škodolibé zadostiučinění, neboť došlo na slova písma: „Kdo se povyšuje, bývá ponížen.“ O této události se však už nedozvěděl.

Cestou domů, za bezměsíčné, tmavé noci, v mlze, šel sice zcela podle předpisů po levé straně vozovky, ale na úzké cestě byl sražen protijedoucím vozidlem, jehož řidič jeho rozmáchlé pohyby, jimiž udržoval rovnováhu, proti tmavému pozadí neviděl. Zahlédl sice nějaké reflexní světélko, ale u krajnice, a netušil, že páně Pěšákova postava zasahuje tak daleko do vozovky. Při vší smůle spadl pan Pěšák spánkovou oblastí hlavy na ostrou hranu čerstvého pařezu v příkopu a již se nepodařilo jej vzkřísit. Správa cest totiž před nedávnou dobou nechala vzrostlé stromy pokácet, aby zvýšila bezpečnost dopravy.

Inu to víte, chodec.