"My tu zkoušku z marxismu ale potřebujeme", trvaly na svém vystresované zdravotnice.
Psal se dvacátý listopad 1989.
V jedné ze svých knížek používá Václav Cílek úžasný výraz: Zeitgeist. Neboli duch doby. Celková nálada a atmosféra toho kterého okamžiku. Zeitgeist listopadu 1989, pokud si odmyslím všechna ta nynější, zpětná hodnocení, veškeré dějinné a historické dopady a souvislosti, se skládal bezesporu ze všech jednotlivých nálad, vnímání, postojů a chování jednotlivých konkrétních aktérů těch dnů. Ať už byly jakékoli. A v případě listopadu 1989 jsme byli aktéry my všichni. Každý byl nějakým způsobem u toho a každý tedy máme tu svojí soukromou a jedinečnou vzpomínku, která nemusí být vůbec HISTORIZUJÍCÍ, nebo DĚJINNÁ. Každý jsme si odnesli ten svůj Zeitgeist. Jednu úžasnou a velmi vtipnou vzpomínku na listopad 1989 nám pravidelně každý listopad vypráví moje maminka. Je to téměř příhoda jak do tehdy vysílaných Bakalářů a já se jí pokusím převyprávět do krátkého blogu. Moje maminka pracovala v té době (a pak ještě i dlouho poté) na Odboru dalšího vzdělávání lékařského personálu v jedné nejmenované Krajské nemocnici. Tak, jako je tomu samozřejmě i dnes, zdravotní personál se v zájmu nás pacientů neustále školil a vzdělával. Jelikož bylo zřejmě nesmírně důležité, aby zdravotní sestřičky a lékaři šířili mezi sténajícími pacienty ideu komunismu, obsahovaly sylaby tehdejšího vzdělávání také jistý filozofický rozměr. V rámci všeobecné části vzdělávání zdravotního personálu byl tedy zásadním předmětem Marxismus-Leninismus. Bez absolvování této klíčové zkoušky nebylo možné pokračovat k odborné části a prokázat tak své schopnosti podat chirurgovi ten správný nástroj, správně zasádrovat zlomenou končetinu, či zašít ránu na hlavě (třeba způsobenou dopadem obušku dezorientovaného policisty :-)). Zkrátka a dobře, bez povědomí o zhoubné moci kapitálu jste v zdravotnické hierarchii nepokročili ani o píď. Na zkoušku se všichni důkladně připravovali a nutno podotknout, že v mnohých vzbudilo studium paradoxně obecný a pozitivní zájem o filozofii, většinou ovšem zcela nemarxistickou. Ulicemi měst procházely v listopadu 1989 dějiny, jinak vše běželo podle běžného scénáře a tak se přihodilo to, že na 20.11.1989 připadly hned dvě významné události: - v onom nejmenovaném krajském městě bylo na náměstí svoláno shromáždění na podporu svržení režimu - v krajské nemocnici ve stejném městě byla vypsána zkouška z marxismu-leninismu - Zeitgeist těch dnů byl mocný a oba dva termíny se sešly na jeden den, na stejnou hodinu. 20.11.1989, 13:00. Moje mamka, tak jako obvykle, připravovala zkouškovou místnost, občerstvení pro zkoušející a při chvilkách konejšila vynervované zdravotnice. Zkrátka snažila se mít vše tip-ťop tak, jak byla zvyklá. Zcela zaujatá svými povinnostmi si skoro ani nevšimla, že se nemocnice postupně vyprázdnila. Zmizeli primáři, ordináři, instrumentářky i uklízečky, a všechno to šikem táhlo na náměstí podpořit urychlený pád vlády jedné strany a volat po vypsání svobodných voleb. V celé budově tak zůstala pouze sestava tvořená mojí maminkou, zodpovědnou za řádné zajištění zkouškového termínu a hloučkem vynervovaných zdravotních sester, které měly složit zkoušku z marxismu-leninismu, který v té samé chvíli dostával na frak o pár set metrů dále. Přísedící a další členové zkušební komise také zmizeli. V kuchyňce jako zdvižené ukazováčky pozdějšího prezidenta republiky trčely ve vázách květiny, coby obvyklé prezenty zkoušených pro zkušební komisi. Moje maminka samozřejmě věděla, co se děje, ale termín zkoušek nikdo oficiálně nezrušil a kdo si rozhodně nevšiml měnícího se Zeitgeistu, byly zdravotnice nabiflované myšlenkami revolucionářů z předešlého století. A ty se svého termínu se rozhodně neměly v plánu vzdát. Situace se významně změnila, když se dostavil dobrácký a v jádru nikterak špatný zkoušející. Říkejme mu dr. Nadrobil. Proběhl asi takovýto krátký rozhovor mezi mojí maminkou, panem doktorem a hloučkem zdravotnic čekajících na zkoušku: „Pane doktore, zřejmě se hroutí režim, na náměstí je velké shromáždění. Není tu nikdo další ze zkušební komise ani nikdo z vedení nemocnice, všichni demonstrují proti komunismu…“, sdělovala starostlivě moje maminka panu zkoušejícímu marxistovi. „Vidím, vidím, vše je v pohybu. Ano. Co s tím? Navrhuji zkoušku odložit, až se vše nějak ustálí“, navrhl zkoušející. „Tak to tedy ne! My jsme připravené na dnešek, za pár dnů to zase zapomeneme a nebudeme se to biflovat znovu! Bez marxismu nemůžeme dělat odborné zkoušky! My chceme dneska být zkoušené z marxismu!“, oponovaly razantně zdravotnice. „Paní kolegyně, tak to nějak rozhodněte. Jak to uděláme?“, bezradně pokrčil rameny směrem k mojí mamince zkoušející. „Tak jim to pane doktore zapište jako odzkoušené, třeba už se to ani zkoušet nebude. Ono to tak skoro i vypadá, že se to už zkoušet nebude. A abyste sem nejel nadarmo, tak vedle v kuchyňce jsou květiny, vezměte si nějaké a dejte je manželce, když už jste sem vážil cestu..“, navrhla maminka. „Ano, ano. Asi to tak bude nejlepší“, souhlasil pan doktor. „Ale tu zkoušku z marxismu chceme mít zapsanou! My jí NUTNĚ POTŘEBUJEME!“, trvaly na svém neoblomně zdravotnice. Zkoušku z marxismu ten den udělaly všechny přítomné zdravotní sestry a dodnes se jim pravděpodobně vyjímá v jejich studijních indexech. S datem 20.11.1989. I takový byl Zeitgeist doby…:-) Hezký listopad 2014 všem, kteří dočetli až sem :-)
