Mám jednoho kamaráda, jmenuje se Honza. Mimochodem Honza je vysoce postavený státní úředník. Ale to spolu nijak nesouvisí. To jen aby se poznal, bude-li to číst :-D. Úředník neúředník, můj kamarád Honza má svérázného strýčka Zdeňka. Zdeněk se vyznačuje celou řadou zvláštních vlastností. Ty pak mají ve svém důsledku za následek vytváření celých sérií těch nejnepravděpodobnějších příhod a událostí. Za všechny jeho neobvyklé životní příběhy uvedu jednen. Strýček Zdeněk odešel jednou na Štědrý den vynést odpadky. Vrátil se za šest let. Je to dlouhý příběh a sám o sobě tvoří bezvadný námět na blog, možná i celou povídku. Ale nechme ho být, o něm zase někdy jindy...
I já mám talent na vytváření podivuhodných situací a těžko uvěřitelných příhod. Dokonce velmi výrazný talent. Nejspíš některým z mých fantastických příběhů budu věnovat nějaké ze svých příštích blogů. Ale pojďme zpět ke strýčkovi Zdeňkovi a jeho mizení. Já totiž také občas mizím. Odejdu za nějakým jednoduchým posláním, připletu se nečekaně k poněkud složitějším dějům, které se mi zalíbí...no, a výsledkem je...moje zmizení. Rozhodně ne na šest let jako strýček Zdeněk, ale dovedu se vyzmizíkovat až na několik dní. Nic moc. Mám zkrátka rád společnost, rád se bavím...daleko méně se ovšem baví moje manželka. Ve chvíli, kdy mé zmizení odezní, trpívám výčitkami svědomí, jsem pod těžkou palbou svě ženy a nedělám nic jiného, než že přemýšlím, jak situaci naparavit. Používám nejrůznější a lety ověřené metody. Vysílám parlamentáře z řad jejích oblíbenců/-kyň pro zjemnění situace. Nechám dopravit drobné dárky, sladkosti, zasílám prohlášení, vyjádření. Zkrátka a dobře, snažím se situaci narovnat. Jakmile to největší napětí pomine, přistoupím k finálnímu tažení za účelem dobytí ztracených citově-vztahových území. Takovým finálním završením může být kupříkladu společný oběd se ženou, samozřejmě za účasti výše zmíněných parlamentářů (Velvyslanců, pozn.autora :-)) a dalších, co nejpříjemnějších a nejnekonfliktnějších z našich společných přátel. Využiji pak odlehčení celé situace, snažím se být moudrý a dávat najevo široký rozhled a životní nadhled. To má žena ráda. Před týdnem, dvěma...jsem zmizel. Stres, přetížení, stavy úzkosti z přemíry práce...pod náporem toho všeho jsem zkrátka zmizel. Brzy jsem se objevil. Už to není co to bývalo. Okamžitě jsem zahájil nápravná opatření. Parlamentáři sehráli své role, drobné fanty byly velkoryse přijaty a byl domluven společný oběd. Hodlal jsem pronést něco výrazného, něco, co by charakterizovalo celou situaci a ospravedlňovalo mé věčné chybování. Něco nadčasového. Rozhodl jsem se celou situaci vyložit jako boblické podobenství o dobrém pastýři a ztracené ovci. Nový zákon, Lukáš 15,1-7. Tu jim Ježíš vyprávěl příběh. Řekl: Představte si, že jeden člověk měl sto ovcí. Když se jen jedna z ovcí zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na pastvě a nehledá tu ztracenou tak dlouho, dokud ji nenajde? Když ji najde, raduje se z toho. Nese ji zpět na ramenou. Když přijde domů, řekne přátelům a sousedům: Radujte se se mnou! Moje ovce se ztratila - a já jsem ji zase nalezl. "Miláčku, já jsem ta zatoulaná ovce, která je přeci ta nejcennější, na jejíž návrat se čeká. Ta, která způsobí nejvíc radosti, protože tolik chyběla pastýři. No a ty, ty jsi ten dobrý, trpělivý pastýř...". Nějak tak jsem hovořil. Dlouze a moudře. Ale tentokrát to nefungovalo. Parlamentaři, manželka i přátelé, všichni pustili do spontánní diskuse připomínajíci metodu brainstormingu. A to vše nad talířem hovězího vývaru s játrovými knedlíčky. "V tvojem přiipadě bych namísto o ovečce mluvila o pořádným beranovi...", říká parlamentářka Irenka. "Možná by pomohla pořádná ohrada s drátem vysokýho napětí...", zní moudrá poznámka parlamentářky Radky. "Já nejsem dobrá pastýřka, já už ani nehledám...", s ledovým klidem na to moje žena. "Taky by se mohl pořídit hlídací pes...nějakej zlej...", nápaditě vysekne kamarád Jarda. "Anebo nějakej ochočenej Kozel...", významně se manželka podívá na jednu z parlamentářek. "Jasně, a oni se zkamarádí a přivedou Kůzlata...ty bude hlídat jako kdo...?", parlamentářka Radka. "Vlka rušíme....", rozhodne s potutelným úsměvem jedna z parlamentářek. "On Mirek není ovce, ani beran, on spíš připomíná nějakou mytologickou postavu", pronese naprosto vážně do té doby zamyšlený a do diskuse se nezapojující kamarád Dan. "Znáte legendu o Mothmanovi...?" naváže manželka. "Jasně, prý se objevil i tady v budějovicích, v Branišovským lese...", s velkým zájmem rozvíjí téma Jarda. No, a já jen zírám s lžicí zabořenou do játrové zavářky. Nikdo si mně nevšímá, biblická poselství nahradili Mothmani, Chupacabry a celkově, ta spontánní vlna asociací se valí jak rozbouřená řeka, neznámo kam. Těkám pohledem z jednoho komentátora na druhého.... ....a pak nepozorovaně.... ....hned poté, co za všechny ze slušnosti, vděčnosti...a ze zvyku zaplatím... ...zkrátka zase mizím. Za Honzovo strýčkem Zdeňkem. Na 6 let. Tedy asi....
