Zklamání

Dlouho bylo ticho. Nevěděla jsem, co říct, zda vůbec mám něco říct. Mlčela jsem a čekala, až co řekne on. Ale on jen prudce vstala z lavice, udělala dva kroky vpřed, podezřelé si mne změřil a pak řekl, "Jsi si jistá, že se mnou?"

V jeho očích jsem četla nedůvěru, v jeho hlase jsem slyšela pohrdání a z jeho postoje jsem vycítila hněv. Zamítavě vrtěl hlavou přesvědčen o své bez chybné neomylnosti a zvolna couval dozadu pokoušejíc se udržet si ode mne odstup, jako kdyby těhotenství byla infekční nemoc. 

Bylo jedno co říkám, neposlouchal mne. Nechtěl vidět pravdu. Nebyl připraven přijmout zodpovědnost za své činy. Zapomněl, jako mávnutím proutku, na to vše nádherné, co ke mně ještě před chvíli cítil. Nebylo to pro něj podstatné. Chtěl si dál žít s úsměvem na rtu přehlížejíc problémy, které nám život přináší. Chtěl zůstat beze starostným dítětem, přijímat jen sladké ovoce od života a odmítat poskytnout milovaným pomocnou ruku. Nač si špinit ruce, když mnohem pohodlnější je udržovat si je čisté, hluboko zasunuté do kapes kalhot.       

Utekl, jako malý kluk doufajíc, že si svůj problém vyřeším sama. Vždyť těhotná jsem konec konců byla já, nikoliv on, nikoliv my. Byl to jen a jen můj problém, nikoliv jeho, nikoliv náš. Tak proč by on měl dospět a začít brát život zodpovědně? 

Nechal mne tam stát samotnou s naším dítětem v břiše a bez váhání dovolil mi myslet si, že je to jen a jen mé selhání, jelikož jsem se před nechtěným těhotenstvím dostatečně nezabezpečilanedbaje na skutečnost, že jsem ho předem upozornila. 

Věděla jsem, že si to dítě nechat chci o to víc mne mrzelo, že nikdy nepocítí lásku svého otce, kterou já, jako svobodná matka, mu nikdy nebudu schopna nahradit. Nikdy nezjisti, jak moc je jeho srdce ochuzené a nenaplněné otcovou pýchou a chválou zpívající ódy o jeho jedinečnosti. 

Nechal mne tam samotnou stát vyděšenou z přijatého rozhodnutí a zostuzenou jeho pochybnostmi o mé čestnosti. Ztracela jsem sebeúctu a začala se cítit špinavá jako použitá a odkopnutá coura.   

Zklamání se dostavilo okamžitě. Nevím, zda jsem byla víc zklamaná ze sebe, jak moc jsem se mýlila v síle naší lásce, o které jsem se mylně domnívala, že ji nic neporazí, nezlomí, nezničí, neukončí. Byla jsem zklamana ze své naivity a víře, kdy jsem si myslela, že se mi přece jen povedlo najít zodpovědného muže, který se čelem postaví mrakům problémům a vždy mi poskytne deštník, aby jím nedovolil dotknout se mé mysle byť jen jedinou kapkou deště. 

Nechal mne tam samotnou v pochybnostech o správném rozhodnutí, budoucnosti a vlastní síle. 

Hrdlo se mi stáhlo suchou hořkosti, srdce se mi svíralo bolesti a svaly po celém těle dusili se třesotem od toho, jak jsem se marně vši silou pokoušela popadnout dech a zároveň zabranit vybuchu pláče.   

Zacpala jsem si ústa rukou, abych přidusila vzlyk, který se mi dral z hrdla ven bolesti a studem, které mne nečekaně zavalili a hluboko potopili jako vlna tsunami, která s sebou smetne vše, co se jí připlete do cesty. Rozplakala jsem se žalem, které mne uvnitř svíralo a bránilo poslechnout rozum, který mi nařizoval okamžitě se upokojit.