Smutný osud Mony Lisy

Producírují se snobský namyšleně na svůj původ se zvednutou hlavou jako Napoleoni, a přitom si nevidí na špičky bot, aby si povšimli po jakém sajrajtu šlapou. 

Reprezentuji sebe jako někoho lepšího, noblesního, vzdělanějšího a vůbec jím nevadí, že všude okolo mají směti a bezdomovce. Pařížská lidská natura, krásná a luxusní na venek, ale plesnivá a zpustošená uvnitř. 

Vezu se pařížským metrem k muzeum Louver, a když se tak rozhlížím kolem, vidím jen lidí se sluchátky na uších a mobily v ruce. “To byly ale krásné doby, kdy jsem ve vlaku po cestě do školy četla knihu,” povzdechnu si smutně. Mladé ženy s perfektním make-upem v drahém kabátě nevkusně oblečené do otrhaných džínů a sešlapaných tenisek, které svým nepřístupným pohledem na mne mlčky křičí, “Neotravuj mne. Na nic se mne neptej. Nejsem tu pro tebe.” Na to já se musím v duchu politováníhodně ptát, “Kde se poděla známá pařížská noblesa?”

Bienvenue a Paris, město plné umění vítající nás na každém rohu. Město, kde je hříchem žít a umění nemít rád. 

Přesto, když se dívám na zamračené tváře tupě zírající do telefonu nabývám dojem, že umění a tvorba jsou posledními zájmy, na které sí v průběhu běžného dne sotva vzpomenou. Jako kdyby se v jejích očích nedorazila skutečnost, že žijí ve městě kolébky impresionismu, které je tak nádherné dechberoucí umění. 

Sem tam ve městě nebo v galerii najde se student, co si něco do sešitu skicuje, ale jeho výraz prozrazuje, jako kdyby to dělal z povinnosti než z radosti, jen aby si splnil domácí úkol do vyučování. 

Po Louvru se návštěvníci pohybují s fotoaparáty a telefony v ruce, všechno si fotí a dokumentují, aniž by měli chuť vnímat nádherně zdobenou stropní klenbu. Každý se žene za Monou Lisou, aby si s ní mohli udělat selfíčko a rychlé jej postnout na svůj profil sociálních síti, a přitom zcela přehlížejí talent jiných umělců. Eugene Delacroix, Francisco de Goya, Francesco Albani, Giovanni Battista a mnoho dalších, jako kdyby vedle Leonarda da Vinciho vůbec neexistovali. Lidé se sálem procházejí vedle jejích děl, na které jen letmo pohlednou a už utíkají za Monou Lisou. Smutný to osud všech malířů světa. Zapadli do zapomněni, kde skutečný zájem o krásu jejích talentu projeví jen znalec.

Dnešní lidé věnují pozornost jen sami sobě, svému zevnějšku, za který skryvájí pravdivou povahu a svému selfíčku s Monou Lisou na sociálních sítích, aby se pochlubili kamarádům a známým s tím, kde byli a co viděli, a přitom nemají nejmenší úsilí obdivovat tajemnou krásu mistrovského díla. Jak ubohé. Jak typický lidské. Smutný to osud Mony Lisy, která se na nás žalostně usmívá, jako kdyby tušila, že nastanou času, kdy přestaneme vnímat skutečnou podstatu krásy v umění. 

“Našla jsem si svůj osobní poklad,” zaradji se ihned poté, co v Louvru spatřím obraz pro mne tolik známy a milováný. Srdce mi zaplesa radosti při pohledu na plátno Landscape with a River and a Bay in the Distance od anglického malíře Williama Turnera.

Moje návštěva Paříže trvala pět dnů. Navštívila jsem Musée Marmottan Monet, Musée Rodin, Louvre, Musée d’Orsay, Musée National Picasso-Paris, Le Centre Pompidou, Musée de l’Orangerie a Hotel les Invalides. Zůstala jsem šokovaně stát nad bezdomovci spící na chodniku přikrytí špinavou hadrou pod Eiffelovkou, vedle Louvru, u obchodu Aldi, u pekařství Chez Meunier, u vstupu do metra Crimée… zkrátka řečeno všude po celém Paříži. Snad tam nebyla ulice, kde bych na ně nenarazila. Ostuda pařížské pýchy. Městem bez přestání hučely sireny (ať už policejní, záchranářské nebo hasičské), tak rovněž klaksony nervozních řidičů. Lacné plechové stoly a židle ne jen venku před kavárnou nebo restaruci ale i uvnitř neposkytly mi dostatek útulnosti a pohodlí pro odpočinek od městského ruchu. Spíše jen křičely, “Tak dopij a vypadni, ať sem může přijít někdo další. Jsme lační po penězích.” Mladé namyšlené francouzský, které mi bezohledně neustále křížily cestu, aniž by se na okamžik zastavily a zapřemýšlely, zda by bylo od nich hezké nechat mne pokračovat v cestě, aby následně ony mohly projit okolo. Odpadkové pytle nahromaděné na chodnících. 

Tak tohle je dnešní Paříž. Smutný úpadek pařížské noblesy. Věřím, že kdysi dávno Paříž musela být nádherným městem pro život a obzvlášť pro ty, co se zabývali uměním. Ale dnes jen profituje ze své slávy obdrženou v dávných časech bez ohledu na svůj skutečný zanedbaný zevnějšek. Nepřestávala jsem nechápavě kroutit hlavou, “Na co jsou pařížané stále tolik hrdí?”      

Tento článek je stejně tak strohý jako pařížská lidská natura sama. “Phe, turista, plevel lidstva,” četla jsem z postoje pařížanů. “Tvůj problém, že neumíš francouzský, nač my bychom se namáhali s tebou mluvit anglicky.” Cítila jsem z nich povýšenecký přístup a vůbec nebrali v potaz, že Paříž z turizmu žije. Kde se podělo uctívané heslo, kterým se ve své práci řídím Můj zákazník, můj pán?  

Trpká chuť zůstává mi na jazyce při vzpomínce, že se mi nepovedlo navázat jediný přátelský rozhovor s místními obyvateli, byď jsem všem rozdávala úsměv. Necítila jsem se být vítána, necítila jsem se být ctěna a vážena už vůbec ne. Smutno mi je při pomyšlení, že na tak krásném místě žijí tak nepříjemní lidé…

Paříž, nadchla jsi mne uměním, ale zároveň jsi mi ukazala, jakým člověkem nechcí být a za to ti děkuji. Raději se budu reprezentovat jako obyčejná žena, která si po večerech zpívá mantru Saraswati (bohyně mysli, intelektu, ega a vědomí), jež otvírá moji mysl a posléze i srdce, které touží navázat přátelství s každým dobrým člověkem bez ohledu na národnost, vzdělání, původ a profesi, než abych se snížila na intelektovou úroveň tvých obyvatel.