Skromnost v hodnotě pěti milionů

“Buď skromný, nebuď lakomý, nebuď chamtivý,” kolikrát jsme to v dětství slyšeli od dospělých, abychom jsme se s kamarády podělili o čokoládu, a přitom se jím parádně před náma povedlo schovat skutečnost, ve které si pro sebe  

určili vyjímku nebo jiná pravidla, kde předpona ne před slovem buď byla upravována podle toho, jak se jim to právě hodilo.

“Majitele si postavili skromnou dřevostavbu 4+kk a změnil se jim život,” přečetla jsem si text pod fotografii, na které se honosně vztyčí novostavba vybavená nejnovější technologii, jež dnes ráno byla zveřejněná na portálu Novinky.cz a začala jsem pochybovat, zda znám skutečný význam slova skromný. 

Pokud lze popsat majetek v hodnotě pěti milionů jako skromný, tak jaké slovo mohu použít pro vše ostatní, jejíž finanční hodnota je hluboko pod touto hranici? A lze vůbec mluvit o skromnosti, když se majitele dřevostavby chlubí svým majetkem na veřejnosti? 

Co je to vlastně skromnost? Jaký má význam? Jakou má hodnotu? 

Shlédla jsem mnoho videí v rámci sociálního experimentu, které poukazuji na smutnou skutečnost, že čím majetnější člověk je, tím víc je lakomější a posléze i chamtivější. Jak jinak si lze vysvětlit, když dobře finančně situovaná žena, která se prochází po chodníku a vidí, jak jiné osobě jdoucí pár metrů před ní vypadne bankovka z kapsy kalhot, ke které v mžiku přiskočí, zvedne z chodníku a bez váhání strčí si ji do vlastní kabelky na místo, aby bankovku vrátila majiteli? A proč se žena v pracovní uniformě s bankovou v ruce snaží dohnat majitele, aby mu ji mohla vrátila? 

V kterých sociálních třídách končí skromnost a začíná lakomost? Do které skupiny patří Česko? A do které skupiny patřím já osobně?

Vždy mne popudi, když nějaký politik, podnikatel nebo jiná bohata osobnost veřejně se pochlubi kolik peněz věnoval na charitu, a i když byl jeho čin šlechetný, má to něco společného se skromnosti? Skromný člověk přece nemá nutkání veřejně se chválit se svou dobročinnosti. 

Skromný člověk nemusí být zásadně chudobný, strádající, obyčejný, který se potýká i s jinými nedostatky, ale může být finančně zabezpečený, přičemž nemá nutkání chlubit se svým majetkem přes pořizování si drahých věci, chvástat se dovolenkami nebo jiným způsobem vystavovat majetek druhým na odiv. Spokojit se s málem, i když si mohu dopřát víc, je to oč tu kráčí. 

Skromnost rovněž jde ruka v ruce s pokorou, kdy nemáme potřebu, každého přesvědčovat o té naši pradvě, vrhat se do argumentu a vytahovat vysokoškolský diplom pokaždé, když odmítáme přistoupit na kompromisy jen proto, že někdo neuznává naše hodnoty a přesvědčení o životě samotném. Skromnost i pokora se umí přátelit s každým majetným i nemajetným, vzdělaným i nevzdělaným a nemá hloupé tendence povyšovat se nad nikým i poté, co se mylně domníváme, že sedíme u jednoho stolu s někým, kdo v životě nic nedokázal. Skromnost i pokora odmítají škatulkování lidí podle bohatství, vzdělání, profese, národnosti a rasy   

Jak moc mohu být pokorná, když se dennodenně setkávám s brity, kteří mi bez okolků dávají najevo, že ta jejich britská národnost a britské vzdělání je daleko lepší než ta moje česká národnost s českým vzděláním? 

A jak je to vlastně u nás doma? Umíme, my češi, být pokorní vůči jiným národům žijících od nás na východě, anebo se na ně rovněž díváme skrze prsty, jako briti na mne, na tu hloupou českou imigrantku? Je mi smutno do oči si přiznát, že u nás je tomu stejně tak, jako tady ve Velké Británii. 

Jsme sobečtí a namyšlení lidé myslící o sobě samotných jen v kladech, kteří se bezohledně pokoušejí vyškrábat na vyvýšený pedestal, jelikož se mylně domníváme, že tam na nás čeká štěstí, radost a pokoj. A přitom stačí pohlenout dolů, abychom zjistili, že štěstí, radost a pokoj jsou tam ve spod spolu se skromnosti a pokorou. 

V emigraci jsem se seznámila s lidmi z celého světa a díky tomu jsem si mohla povšimnout, že čím víc se národnost mých přátel vyskytuje na východě (nebo v zemích druhého a třetího světa) tím větší skromnost, pokora a úcta k člověku druhému se v jejích nitrku nachází. A za to si jich nesmírně vážím.