Loučení - všem milujícím rodičům

Úsměv plný úzkosti, bolesti a stresu na tváři mé dcery navrátil mi nejhorší myšlenky, které nekontrolovaně vehnaly slzy do mých oči, za které jsem si v duchu vynadala, “Teď ne, teď musím být silná, teď není čas na slabost.”

Tvrdohlavě jsem se v mysli bičovala a dokola připomínala, že pro dceru musím být pevnou oporou, která ji bez přestání musí předávat sílu, nezlomnost a chuť do života, i když ve skutečnosti jsem byla plná strachu a žalu. 

Občas nastanou chvíle, kdy je pro rodiče nezbytné dětem lhát i přesto, že je učíme pravý opak. Jak jen se lze delikátně rozloučit s milovaným dítětem, aniž by mělo pocit, že smrt je na krajíčku? Co můžeme říct, aby se dítě nebálo usnout v pokoji s naději, že jeho život ještě nedoběhl do konce, a proto se opět probudí, když sami jsme se ztratili v labyrintu pochybnosti a zoufalství? 

“Když musíš, tak si ji k sobě vem, ale udělej to hned a potichu tak, aby ji nic nebolelo a netrápila se vědomím, že nás navždy všechny opouští,” požádala jsem Boha uprostřed noci potom, co jsem se s trhnutím probudila se zlou předtuchou, která mi neumožnila pokračovat v odpočinku, ačkoli jsem se mohla ujistit, že milovaná dcera je stále tady s námi. 

Potají s bušícím srdcem, které jsem cítila až v krku, vklouzla jsem k ní do pokoje a doufala, že jsem neprobudila ostatní děti. Jemně jsem ji uchopila za dlaň, přičemž jsem se po celém těle třásla strachem z obavy, že moment, na který tak dlouho čekáme, je tady. Seděla jsem na kraji postele a prosila Boha, aby nám dál ještě pár společných okamžiků, ale zároveň jsem ho žádala, aby jednou provždy ukončil její trápení. Tušení nezvratného konce se nezastavitelně blížilo a já jsem znovu zalitovala, že není v mých schopnostech zastavit čas. 

Dva nekonečné dny plné strachu, bolesti, beznaděje, kdy jsem sledovala se staženým žaludkem, jak se dcera duší kašlem, zatímco jsem ji hladila po zádech stejně jako tehdy, když byla malým batoletem sedícím mi v náruči a zahřívajícím mé srdce naplněné bezednou mateřskou láskou a něhou tak, jak to dokáže jen děťátko neposkvrněné vinou a hříchem. 

“Miluji tě, zlatíčko,” šeptala jsem ji tisíckrát v tichých intervalech mezi jednotlivými záchvaty nesnesitelné bolesti, které ji přiváděly do stavu bezvědomí, přičemž každý následující záchvat byl bolestivější, delší, kdežto oddech na odpočinek kratší.

Hladila jsem ji něžně po zádech objímajíc v náruči jako křehkou sněžnou vločku, o které víte, že i ten sebe nejvlídnější dotyk zkracuje její existenci a bere nám možnost kochat se z její krásy. 

A pak přišel další záchvat, kdy mi dcera od samotné bolesti z celé síly zaryla nehty do dlaně, za kterou jsem ji držela, zatímco na mne upnula skličující pohled tázající se, “Kdy už to skončí?” 

“Vydrž, zlatíčko,” šeptala jsem ji do ouška, když se mi v náruči muky svíjela, “Brzy už to pomine, brzy přijde úleva.” Nic víc, jen pár utěšujících slov, jsem ji v tomto okamžiku nemohla nabídnout. Potichu jsem lapala po dechu samotným zoufalstvím, že není v mých silách pomoct ji pryč od toho trápení a doufala, že si nebohá dceruška nevšimne, jak se celá úzkosti třesu. Tvář jsem měla od proudu slz vyschlou a rozpukanou, která dotěrně pálila, ale bylo mi to jedno, jelikož jsem toužila přenést jeji bolest na sebe, trpět misto ni a pomoct ji bezbolestně dostat se po mostě na druhý břeh. 

Tulila jsem ji v ochraňující náruči a cítila, jak pozvolna víc a víc slábne, dokud její sevřená dlaň neochabla a bezvládně se nesvěsila dolů. Uběhlo několik minut, než jsem nabrala odvahu připustit si pravdu a sílu uvolnit pokojné tělo, které jsem se vsi opatrnosti položila zpátky do postele. Jemným dotykem jsem jí zavřela očka, naposledy políbila a s úlevou zašeptala, “Holčičko, vítej doma, kde tě nic nebolí, kde netrpíš, kde poznáš jen pokoj, bezpečí a mír.”     

První moment úlevy vystřídal nesnesitelný stesk, který bolestivě trhal mé srdce na malé kusy a odmítal dovolit mi bez výčitek vzdálit se od milované dcery. Přála jsem si zůstat tam s ní na věky ve vzájemném objetí, proto jsem se položila vedle ní s neutišitelným pláčem a objímala tak dlouho, dokud jsem samotnou únavou nezvládala bránit se matčiným rukou, které ztěžka zvedaly mé nepřítomné tělo a odnášely do postele v mém pokoji, kde jsem v mžiku upadla do delirium.           

Neměla jsem ponětí o čase. Nevěděla jsem jestli uběhla hodina, den nebo týden. Všechno se shluklo do jedné bubliny. Ležela jsem na posteli a stěží vnímala, co se okolo mne dělo. Točila se mi hlava. Celý pokoj se se mnou houpál, jako kdybych byla na moři. Svaly mne neposlouchali, kolena se mi podlamovaly, a zatímco rozum na mne křičel, “Dej se dokupy, máš další děti, o které se musíš postarat,” moje duše odmítala navrátit se do tak slabého a zpustošeného těla. Musela jsem se přidržovat stěny, abych si mohla bez něčí pomoci dojít na záchod. Připadala jsem si uboze neschopná a malomocná.

“Anetko, potřebuje tě,” promluvil ke mne matčin hlas, který zněl jakoby v tunelu na druhém konci. Se vším úsilím jsem se pokusila zachytit jednotlivá slova, která se tisíckrát odrážela od stěn, než se dostala až ke mně. Upírala jsem na matku zrak, jak moc jsem chtěla vnímat obsah jeji řeči, ale nerozuměla jsem významu, jelikož všechna slova zněla současně a stěži jsem dokázala zachytit alespoň útržky, “Sama to dlouho nevydrží.” 

“Kdo,” chtěla jsem se ji zeptat, ale na místo toho z mých úst vyšel jen němý vzduch. Začala jsem přemýšlet, že bych raději moje úsilí porozumět měla vzdát. Chvíli jsem odolávala podlehnout slabosti mysle, ale když jsem i nadále ničemu nerozuměla, jen jsem položila hlavu na polštář, odvrátila od mámy zrak a tupě se před sebe zadívala. Bylo nad moje síly udržovat bdělý kontakt s okolím.

Emily chodila za mnou po večerech a svým andělským hlasem potichu zpívala mantru uctívající Boha Krishna pečujícího o ochranu, soucit, něhu a lásku. Pokaždé se ve mne znovu probudila bolest ze ztráty mateřské lásky k dceři a stekt po jejím radostném úsměvu. Proud slz byl nezastavitelný. Na posteli jsem se křečovitě od duševní bolesti svíjela do klubíčka, v dlaních strnule sevřela povlečení a s otevřenými ústy lapala po dechu. Žaludek se mi svíral úzkosti tak intenzivně, až se mi z toho chtělo zvracet. A taky že jsem i zvracela. Když dozpívala, přikryla mne peřinou a na chvíli u mne poseděla.   

Nebyla jsem schopna cokoliv Emily říct. Vydat ze sebe jedinou hlásku bylo nesnesitelně obtížné, jelikož byla jsem si vědoma, že zvuk vlastního hlasu mne zlomi a přivede do hysterického pláče. A přitom jsem ji toho chtěla tolik říct. Chtěla jsem jí poděkovat za odvedenou práci pro naší rodinu i za její přítomnost v mém pokoji. Zároveň jsem toužila požádat ji, aby tady se mnou ještě na krátký okamžik zůstala, a aby se za mnou brzy vrátila a něco hezkého zazpívala.     

Nechápala jsem, kde se v ní najednou vzalo slitování a pochopení pro mne samotnou. Vždy jsem v jejích očích byla přísnou a tvrdou matkou. Snad babička si s ní promluvila a ať už ji řekla cokoli, podařilo se ji přimět Emily změnit postoj, za což jsem ji byla nesmírně vděčná.

Když v životě přijde chvíle opravdové zkoušky, až pak vskutku poznáme neocenitelnost dobrých vztahů, až pak poznáme opravdového přátele.

Jako kdybych se probudila ze sna. Ležela jsem v posteli, za oknem byla tma, jelikož byl večer, z jídelny se ke mně dobíraly tlumené hlasy děti a já jsem pocítila obrovskou chuť být tam spolu s nimi. Cítila jsem, že když v posteli zůstanu o jednu vteřinu déle, zblázním se. I když jsem byla fyzický naprosto vyčerpaná, věděla jsem, že konečně nastal čas, kdy jsem připravená opustit postele, která po celou tu dobu pro mne znamenala pevným bodem.

Dostavil se obtěžující pocit samoty, kterého jsem se toužila zbavit a byla jsem rozhodnutá vynaložit nemalé úsilí, aby přestal za mnou dolejzat jako dotěrný host, který se k nám bez zeptání sám pozval na večeři, a i když na stole zůstaly jen zbytky a víno už bylo dávno dopito, stále se neměl k odchodu. Nezbývalo mi nic jiného, než mu taktně naznačit, že je pozdě, že si taky potřebujeme odpočinout, jelikož zítra máme spoustu práce, a proto by měl konečně vypadnout a nechat naši rodinu na pokoji.   

Sestupovala jsem dolů po schodech na vratkých nohách přidržujíc se stěny, a jak hlasy pozvolna sílily, začala jsem rozumět jednotlivým slovům vycházející z jídelny. Zastavila jsem se a na krátký moment zůstala schovaná v přítmí chodby. Vychutnávala jsem si, že je mohu nerušeně sledovat, přičemž jsem váhala, zda svým příchodem mohu narušit poklidnou náladu, která mezi nimi královala. Společně se zasmáli zážitku, který se dnes Tomášovi přihodil a já jsem si v tu ránu byla jistá, že tam chci být spolu s nimi a smát se nad zábavnými historkami, které se během dne udály mým dětem.

Opatrně jsem vstoupila dovnitř a netrvalo ani vteřinu, kdy máma vyskočila ze židle a řekla, “Holčičko, to jsem ráda, že jsi za náma přišla.” Ihned ke mne přiskočila, aby mne podepřela a pomohla usadit se na mé místo u stolu. 

Povšimla jsem si, jak si Emily vyměnila překvapený ale zároveň radostný pohled s babičkou. Byla snad potěšená z mého zotavení? Nic jsem neřekla, na nic jsem se neptala, jen jsem se na ni mlčky zadivala a dovolila, aby vlídný úsměv, jež mi věnovala, zažehnul plamínek, který mne začal hřát na duši.     

Oči mi svévolně sklouzly na opuštěnou židli, na které sedávala milující dcera a spolu s povzdechem jsem si uvědomila prázdnotu, jež po jejím odchodě zavládla u tohoto stolu.  

“Najez se, zlato,” vyrušila mne máma z rozjímání pokládajíc talíř polévky přede mne, přičemž jsem postřehla, že to bylo poprvé po několika týdnech, co jsem myslela na nebohou dceru, avšak neměla jsem nutkání při tom plakát. Musela jsem se tázat, “Copak nastalo smíření?” ale zároveň jsem si odpověděla, “Ne, na to je ještě příliš brzy. Je to jen úleva.”