Krása se skrývá v maličkostech

“Dnes jsem se probudila do nádherného dne, kdy za okny mrzlo a zelená tráva byla pokrytá třpytivým mrazem a do toho slunce v oparu šplhalo nahoru po obloze a vše zbarvovalo do zlatavých barev,” stojí v mém diáři.

„Jakmile jsem ráno spatřila tuto nádheru z okna, neodolala jsem. Shrábla jsem fotoaparát a bez snídaně, jen tak na lačno, šla ven tvořit. Uvědomovala jsem si, že jsem nefotila déle jak pět let, ale i přesto (nebo právě z tohoto důvodu) povedlo se mi zachytit překrásnou hru stínů zelené trávy, bílého mrazu a zlatavého slunce. A snad nejvíc se mi líbilo, že jsem musela jednat rychlé, jelikož slunce mráz roztápělo.

Opatrně jsem našlapovala po zmrzlé trávě a hledala co nejhezčí hru stínů, abych ji mohla zvěčnit do své tvorby. Byla jsem připravená lehnout si do zmrzlé trávy a nechat se mrazem obejmout, ba dokonce, dovolit mu vstoupit přímo do mne. Když tvořím, cítím radost, štěstí, klid a horko, a veškeré nepohodli se rázem stává mým přítelem.

Každý večer, když uléhám do postele, připomenu si, za co jsem ten den vděčná. Někdy si své poznatky a vzpomínky zapíši do diáře, a když si v něm na konci roku čtu, znovu si uvědomím, jak krásný život mám.

Není to tak dávno, co jsem se v pět hodin ráno vypravovala do práce a s povzdechem jsem zalitovala, proč nemohu zalézt zpátky do postele. Nebe toho rána bylo bez mraků, a když jsem se podívala na oblohu z okna kuchyně, zahlédla jsem na ni zářit jasnou hvězdu. Ihned jsem si všimla jak je krásná. Zády jsem se opírala o kuchyňskou linku, pomalu snídala ovesné vločky s bílým jogurtem a lesním ovocem, a jen se kochala výhledem na oblohu posetou hvězdami. A v tom jsem si pro sebe řekla, “Pro tuto nádhernou podívanou stalo zato dneska vstát do práce.”

Od této chvíle pokaždé, když vycházím z domu, můj pohled směřuje nahoru, abych mohla poděkovat, že dnes jsem to právě já, kdo může pohlédnout na úchvatnou oblohu a těšit se z úžasné scenérie hvězd, mraků, měsíce a slunce. Dnes jsem to právě já, kdo vystavil tvář dešti a dovolil mu zvláčnit pokožku. Dnes jsem to právě já, kdo dovolil mrazu připomenout mi jeho vůni, chuť a dotek, který mě štípal do rozehřátého obličeje. Dnes jsem to právě já, kdo může spatřit pavučinu pokrytou mrazem, do které se opírá polední slunce. No, prostě nádhera.

Kolik z nás si umí uvědomit, jaké máme štěstí, když můžeme půvab našeho světa spatřit?

Většina lidi krásu obejde bez povšimnuti. Denní oblohu berou za samozřejmost a barev zimy si nevšímají. Pořád jenom spěchají ze zimy do tepla, aby na gauči s hrnkem horkého čaje mohli sledovat další díl oblíbeného seriálu. A přitom ta skutečná podívaná je tam venku. Skutečná podívaná se skrývá v maličkostech, jako když se bezdůvodně usmějete na slunce na obloze a poděkujete mu za to, že je. Na chvíli mu vystavíte tvář, i když pohled na něj je oslepující, a dovolíte mu, aby svoji horkou energii předal vám, vašemu tělu, vaší mysli a vašemu srdci.

Krása se skrývá v maličkostech jako tehdy, kdy si příroda sama vybrala mne, kdo si v supermarketu koupi jablko odrůdy Pink Lady s vyklíčenými peckami. Příroda uvnitř jablka se sama rozhodla probudit se k životu, tak kdo jsem já, abych jí v tom bránila? Bez váhání jsem pecky zasadit do kompostu a dala třem jabloním šanci udělat mi radost pokaždé, kdy na jejích zelenkavé listy zasvítí slunce a připomene mi malý zázrak. Jakým zázrakem se tohle jediné jablko ze všech dostalo právě ke mne?

Za sebe jsem vděčná, že patřím k těm šťastlivcům, co se umí na moment zastavit, i když zrovna pospíchám z práce domů, abych se mohla kochat zimním západem slunce, který na obzoru tvoří úzké pruhy krémově růžové a fialové barvy. Je to nádhera umět se na chvíli zastavit, a jen vnímat krásu okolo sebe.

Příroda je tak krásna a silná. Lečí ne jenom naše těla, ale hlavně mysl. A to je to, co na ni tolik miluji.