Je to ostrov

Byla to hrůza. Hlava na hlavě. Marně jsem se pokoušela najit skulinku mezi lidmi, abych se mohla protáhnout s naději, že se mi brzy povede objevit opuštěný kout, jenž bych mohla zabrat pro sebe a chvíli si odpočinou, zatímco budu

Welcome in Birmingham.

Ještě dnes mne mrazí při vzpomínce na vánoční trhy, kdy se lide nahrnuli do centra města, jež praskalo ve švech. Nádražní hala se hemžila lidmi všech etnik a náboženských vyznání a já jsem jenom zatoužila být opět doma, kde znovu mohu vklouznout do svého světa a zapomenout. 

„Je to ostrov,“ pomyslela jsem si, „o rozloze 243 610km2s celkovým počtem populace 67,33 milionů (2021), tak kolik lidi tady ještě chce žít? Kolik lidi jeden ostrov je schopen uživit?“

Migrační politika Velké Británie mne nenechává v klidu spát, proto už teď se zabývám otázkami, jak asi bude náš svět (a to hlavně v Evropě) vypadat za 50, 70, 100 let. Dnes si můžeme být jistí, že stěží budeme zvládat migrační krizi v Evropě, kdy obyvatele z jižních států z důvodu neustálého sucha budou se přemisťovat dál na sever. Ovšem je nezbytné mít také na paměti všeobecný růst populace, který celkovou krizi jen podpoři. 

„Je to ostrov!“ křičí mi v hlavě. „Kolik lidi tady může normálně žít? Mít práci, denně teplé jídlo, netrpět žízni v létě a zimou v zimě?“ Jak bude vypadat život běžné rodiny za 50, 70, 100 let, když v médiích den co den slyšíme o malém počtu učitelů na školách a o špatném stavu zdravotnictví? 

Dostane se dětem vzdělání, tak jak ho známe dnes? Tedy zdarma a v potřebné kvalitě, anebo budou muset rodiče hradit školné i na veřejných školách z důvodu státního schodku? A pokud ano, budou si jej moci všichni dovolit platit?

Čekací listiny u specialistů jsou nekonečné a mnohdy trvá i tři měsíce od objednání, než se na mne dostane řada. Jaká pak asi je kvalita celého vyšetřeni, když mne doktor hned u dveři upozorni, že na každého pacienta má jen 15 minut? Co asi tak za ten krátký čas může zjistit? S ironickou nadsázkou jsem se v duchu ptala, „Nebylo by přece jen lepší zůstat doma a zjistit si diagnózu na googlu? Vysledek vyjde na stejno.“ Jak asi bude vypadat zdravotnictví za 50, 70, 100 let, když už dnes čelíme finančním otázkám, které bojují s řešením poskytnuti stejně rychlé a kvalitní péče všem pacientům bez ohledu na závažnost onemocnění?

Nedávná pandemie nám opět připomněla, jak je celé lidstvo (jako jedno společenství) křehké, jak jednoduše si lze pohrát s našimi osudy a vzít nám naše jistoty (práce, zdraví, volný pohyb, zdravá ekonomika) a jak pro nás je těžké přizpůsobit se nové situace a trochu se uskromnit, jelikož tvrdohlavě lpime na předchozích zvycich (čepované pivo v hospodě, káva v kavárně, nakupování v obchodních centrech, cvičeni v posilovně, tištěné knihy a časopisy, potřeba cestování, potřeba všude být, všechno vidět, všechno zkusit). Samotný počátek pandemie nám poukazal na lidskou hysterii, o které se mylně domníváme, že ni netrpíme, a díky které obchody s potravinami byly během jednoho dne vykoupeny, přičemž dodávky potravin se povedlo obnovit až po několika týdnech.  A do toho vstoupily energetická krize a úroková krize hypoték, které nádherně zamíchaly rodinnou ekonomikou a státním rozpočtem.

Je to jen ostrov, kde se nic nepěstuje, jelikož léto je příliš deštivé a zima příliš vlhká. Je to ostrov, jehož přístavní doky jsou přeplněny kontejnéry, které obepluly svět, aby jeho obyvatelstvo bylo nasyceno. Ale musím se ptát, co se stane s námi, jestliže dovoz potravin z důvodu celosvětové populační krize bude zastaven? Co budeme jíst? Jak asi budeme ve městě žít? Obdržíme od vlády sociální příspěvek na potraviny, energie a bydleni, na které nás samotná vláda dovolila si zvyknout v době blahobytu? Nechce se mi tomu věřit vzhledem k omezeným možnostem dnešní státní ekonomiky, která sice čeli migrační krizi, ale stále v únosném měřítku. Ale jak asi bude vypadat státní ekonomika potom, co se obyvatele jižních států budou přesouvat na sever? A jak to příjmou obyvatele severních zemí, když ještě stále trpíme předsudky a jednotlivé občany cizích států porovnáváme k národu jako jeden celek, a odmítáme pohlednou na jejich skutečnou lidskou tvář?  Život v emigraci mne naučil jedno, na národnosti vůbec nezáleží, ale na naší lidské stránce ano.

Je tady spousta otázek k zamyšlení, které sice nepřehlížíme, ale stále si mylně myslíme, že máme čas. Vždyť je to problém budoucí generace, tak proč bychom to řešili dnes?

Bude to boj o holý život, kdy si každý bude chtít pro sebe urvat trochu žvance a na pár hodin se zasytit. Pohodlný život, tak jak jej známe dnes, pomine a nastane hladomor.