Co teď a co potom?

Co mne napadlo jako první? Proč já? Proč právě moje dítě? Co jsem udělala špatně? Mohla jsem něco změnit? 

Jím zdravě, vyhýbám se rychlým cukrům a tukům, sportuji, omezují pobyt na přímém slunci, recykluji a jezdím hromadnou dopravou. Mohla bych být skvělou mámou, ale zřejmě nedělám toho dost, abych si tenhle titul zasloužila. 

“Váš plod se nevyvíjí tak, jak by měl,” zněla nevzrušeně ústa gynekologa, zatímco nehnutě civěl na monitor ultrazvuku. 

Váš plod, dvě slova, která zarezonovala v mých uších tak silně, až jsem zapochybovala, zda mluvíme stejným jazykem. Jakým právem nazývá moje dítě jen plodem? Jakým právem se domnívá, že záměnou dvou podstatných jmén zmírní děs a strach matky nenarozeného dítěte? Anebo je to jen jeho sebeobrana na potlačeni soucitu, jakékoliv empatie, před naválem zoufalství ženy, jež právě bylo řečeno, že její dítě trpí vývojovou poruchou známou jako apertův syndrom? 

Zůstat za každou cenu profesionální, hučelo mi v hlavě při pohledu na apatický výraz doktora vysvětlující rozsah syndromu a následné možnosti pro můjplodv mém břiše. Stačilo už jenom chladně dodat, “Nebojte, jen s vámi lomcují těhotenské hormony. Po potratu uvidíte sama, že to bylo jediné možné rozhodnutí.”A vše opět bude růžovější, pomyslela jsem si ironický.    

Toužila jsem si zacpat uši, jako malá holčička před nepříjemným křikem plný kárání, výčitek a nařízení poté, co se rodiče dozvěděli o špatné známce z diktátu.Neprospěla!odbíjelo se jediné slovo ode stěn stále dokola, jako echo vysoko v horách, neumožňující mi v pokoji přemýšlet nad otázkamia co teď? a co potom? 

Dostavil se nespravedlivý vztek, který proklínal mého muže za jeho odvahu nechat mne v téhle situaci samotnou. “Proč tady není, když jej potřebuji!” chtělo se mi křičet, jelikož mne popadla panika zaměstnávající mou mysl dotazy, “Jak mu jen budu moci říct pravdu o našem dítěti? A budu toho vůbec schopná?” 

“Tak to je skvělá zpráva,” zvolal s neskývanou radosti ihned potom, co jsem mu ukázala těhotenský test, zvedl mne do náruče a roztočil s námi celý svět nedbaje na skutečnost, že mi nebylo od žaludku dvakrát dobře. Bez přestání mluvil, jak se mnou musí jít ke gynekologovi, aby se mohla sám přesvědčit o tom malém zázraku, jak pracovnu předělá na dětský pokoj, jak se jeho rodiče zaradují na zprávu o příchodu vnoučete, jaké mu vybere jméno, “Mikuláš, Šimon, Tadeáš, které z nich se ti líbí?”

“Anna Marie,” odpověděla jsem se smíchem.  

“Tak jo, tak budeme mít Aničku a bude z ní baletka,” naplánoval otec dítěte budoucnost naší dceři a já jsem se musela pobaveně ptát, “A co když tanec nebude mít v krvi, co když z ní bude fotbalistka?” 

Plánovali jsme, nakupovali jsme, připravovali jsme, těšili jsme se a spolu s náma naši rodiče i přátele. Vše se točilo okolo dítěte, které zaplnilo domov i srdce hřejivou mateřskou láskou, jež jsme toužili cítit po všechny dny až do skonání.  

Zhroutil se mi sen o rodině a jako hořkou vzpomínkou na něj čekal na mne doma bílo-tyrkysový pokojíček s kreslenou tapetou podmořského světa. Tolik jsem toho chtěla našemu dítěti předat, úctu k přírodě, lásku k lidem a ohled k víře každého z nás. Tolik jsem toho chtěla naše dítě naučit, radost z mála, nebojácnost poznávat svět svýma očima, jít jiným směrem a neudusit touhu prosazovat vlastní přesvědčení.

Rozhodnutí doktora bylo tak okamžité a zřetelné, až jsem si na okamžik přála, aby stejný postoj zastával i můj muž, čímž by mi značně ulehčil rozhodování. A vzápětí na to jsem opět zalitovala, že tam nesedí po mém boku a nedohaduje se s doktorem co teď a co potom.

Nemohu to být přece já, kdo manželovi i rodičům ukrade jejich sen o spanilém dítěti. Nemohu to být přece já, kdo musí učinit neúnosnou volbu, která přináší jen výsledky plné bolesti a soužení. Nemohu to být přece já, kdo upřednostní své pohodlí před životem vlastního dítěte. Nemohu to být přece já, kdo přivede na tento svět nevinné dítě, jež si okamžitě od samého začátku po celý život za zády potáhne těžkou bárku útrap. Nemohu to být přece já, kdo přijde o hřejivý pocit mateřské lásky. Nemohu to být přece já, kdo vědomě půjde na operační stál a zabije milované dítě. 

A pak z ničeho nic svitla naděje, která mi napovídala, “A co když se doktor mýlil? Co když nic z toho, co mi dnes v ordinaci bylo řečeno, není pravda? Stačí si přece najit jineho specialistu. Jak prosté, jak slibné. Ne, doktor se určitě mýlí, tím jsem si jistá.”

Ale nemýlil se a já jsem to věděla téměř s jistotou ještě před konečným výsledky dalšího vyšetřeni. Nenáviděla jsem ten hlas v mé hlavě, který mi bez přestání dával víru v dobrý konec, a přitom moc dobře věděl, že nikdy nenastane. Toužila jsem jej utišit, vyhnat pryč, ale nevěděla jsem, jak to mám učinit, aniž bych si nemusela nechat hlavou provrtat kůlku.   

Bylo to definitivni, přišla jsem o to nejcennější, co jsem kdy pocítila. Přišla jsem o obyčejnou radost z početí a na místo ni mne sužoval strach, jak jen to vše říct manželovi. Určitě mi to bude dávat za vinu, bude mne za to nenávidět, nesnášet, pohrdat každým svým pohledem. Zklamu ho jako žena, jelikož nejsem schopná dát mu zdravé dítě. Bude mi vůbec ještě někdy důvěřovat? Bude mne vůbec moci ještě někdy po tom všem kdy milovat?

Nečekaně jsem se rozplakal při pomyšlení, že bych mohla přijít o vše, na čem mi kdy záleželo a proudy slz nepomáhalo zastavit ani, když jsem na sebe v duchu tvrdě křičela, “Nebud padavka, ihned se vzpamatuj, nebo chceš, aby se muž po příchodu domu okamžitě dovtípil, že se něco přihodilo?” Ale nemohla jsem si pomoc. Seděla jsem v křesle schoulená, tělo se mi neovladatelně třáslo neúnosným napětím, srdce bolestivě svíralo zoufalstvím, a přitom jsem se v mysli tázala, jak dlouho ještě budu schopná předstírat, že všechno je tak, jak má být, že čekáme zdravé dítě a na jeho příchod se nesmírně těším?

“A musím mu říct pravdu?” napadlo mne v duchu. “Nebylo by lepší vymyslet si pohádku o nešťastné nehodě? Ty se přece denně stávají,” ani jsem si nestihla myšlenku doříct a už už jsem věděla, jak moc je špatná. Ale zoufalé ženy dělají zoufalé činy.

“Nebojte se, brzy po potratu můžete znovu otěhotnět,” hučela mi v uších chabá útěcha, která zazněla v ordinaci gynekologa poté, co mi nemilosrdně byla vzata radost z mateřství.