Slova, slova, slovíčka… a jejich významy

Vím, že se tímto článkem pouštím na tenký led.  Někteří ortodoxnější členové níže jmenovaných církví mne určitě obviní, že o nich šířím nepravdy a slyším trávu růst, protože jejich náboženství je absolutně mírumilovné a tolerantní. Nicméně se do toho pustím a děj se vůle Boží.

To je oč tu běží. Na karikatuře: známý židovský filosof, psycholog a sociolog Erich Fromm

Sleduji kausu Bátora se stále větším pobavením. A to je mi úplně ukradené, jestli Bátora na ministerstvu školství je nebo není a jestli tam pracuje v řídící funkci nebo v kotelně. Mediální kampaň už dorazila i do Izraele před památník Jad Vašem, což je dost vysoká cena za prosazování něčích partikulárních zájmů. Vzhledem k tomu jak dopadly v minulosti podobné permanentní štvanice na jiné lidi (Čunek, John), můžeme pouze s vysokou pravděpodobností úspěchu tipovat, jak to celé dopadne. Ale o to mi nejde.

Jde mi o slovo, které, jak známo, bylo na počátku. Přesněji řečeno slova a jejich významy. Jde o sémantiku. Nacismus a šoa posunuly zcela pochopitelně význam slova antisemitismus do významové roviny zlý, zavrženíhodný člověk. Ale byla tato významová paralela vždy v minulosti namístě? A je vždy namístě v současnosti?

Kauzou Bátora bylo čerstvě znovuvzkříšeno do obecného povědomí jméno českého katolického kněze a spisovatele Rudolfa Vrby mimo mnoho jiných též autora medializované Zkázy Slovanů. Podle dnešního tisku byl autor jedním z nejvýraznějších českých antisemitů své doby tedy od přelomu 80. a 90. let 19. století, kdy začal publikovat až do své smrti v roce 1939. To je tak všechno co se o něm dočteme v tisku.  Jaké další informace lze o něm dohledat? Podle Metapedie (http://cs.metapedia.org/wiki/Rudolf_Vrba) byl „Vrba spolu s Eduardem Kasalem či Ferdinandem Vlčkem uváděn především coby Masarykův odpůrce během hilsneriády či jako příkladný český antisemita. Jakkoli je jisté, že Vrbovy názory byly v tomto ohledu přímé a jasné, apriorní odsudek jeho osoby není na místě. Vrba se sice politickým tématům nevyhýbal, ale zaměřoval se především na sociální a národohospodářskou problematiku a jeho práce na tomto poli zůstává dodnes významná. Názory a postoje Rudolfa Vrby byly zhruba stejnou měrou ovlivňovány na jedné straně křesťanským socialismem, na straně druhé vlastenectvím a úctou k národním tradicím. Byl důsledným odpůrcem sociální demokracie a později rovněž komunismu, neboť tyto ideologie se pochopitelně příčily jeho katolickému světonázoru. Vadil mu však i jejich nenárodní internacionalismus. Vrba jedno z možných řešení ekonomických a společenských problémů doby spatřoval v píli, skromnosti a vzájemné solidaritě (jež by spolu se zásahem státní moci případně mohla čelit zvůli velkých podnikatelů), nikoli v násilných převratech a revolucích, proti idejím chaosu a bezuzdné anarchie stavěl zodpovědnost a mravní integritu jednotlivce. Pouze tak mohlo podle Vrby vzniknout národní společenství silné natolik, aby odolalo vnějším útokům i vnitřnímu rozvratu, a sociálního smíru mělo být pak dosaženo na základě křesťanské morálky. Tak vyhraněné názory nebyly obecně přijímány: bohatým zdál se radikálem, socialistům reakcionář. Ostře vystupoval i proti německému živlu i zněmčilým elementům v české společnosti, nesouhlasil se zavrhováním a pošlapáváním národních tradic, kritizoval pokrokářské obrazoborectví namířené proti kulturním památkám spjatým s katolickou církví a brojil i proti extrémnímu liberalismu a falešně pojímané humanitě.“  Tolik encyklopedický popisek a jediný zdroj, který jsem našel. A hned to vypadá jinak. Myslím, že po takovémto vysvětlení je najednou Rudolf Vrba vícerozměrnou postavou a ani zdaleka ne jen „bad guy“ a některé jeho názory a myšlenky bychom dnes určitě uživili. Například boj proti falešně pojímané humanitě, že? Jak vidno lze účelově pošpinit jméno člověka i v případě, že se jedná o osobu vysokých morálních kvalit, intenzivním poukazováním na ty oblasti, kde se daná osoba dopouštěla omylu v hodnocení např. historie nebo zdůrazňováním temnějších stránek charakteru, které má každý z nás.

Koneckonců podrobnější sondou do historie bychom našli více historických postav, které zanechaly pozitivní odkaz, ovšem poplatny své době byly zároveň nositeli rasistických nebo antisemitských idejí. Jedním příkladem za všechny byl například sir Winston Churchill, jehož z dnešního pohledu rasistické názory patrně pramenily z pocitu nadřazenosti příslušníka starého britského aristokratického rodu a britského koloniálního uspořádání. Přesto je jeho historické hodnocení pozitivní jako člověka, který se svými vůdčími, politickými a manažerskými schopnostmi zasloužil o porážku nacismu.

Podobným způsobem můžeme podrobit zkoumaní i knihy a jiná umělecká díla. Dnes je na pranýři kniha Rudolfa Vrby Zkáza Slovanů. Knihu jsem nečetl a jediný dostupný výtisk v internetovém antikvariátu mi vyfoukl rychlejší zájemce. Chtěl jsem se přesvědčit, jak zásadní jsou antisemitské pasáže na celkovém rozsahu a tematickém záběru knihy, protože antisemitismus je jediný aspekt, který je nyní účelově zdůrazňován. Musím si tedy vystačit s jinými díly jako příkladem. Klasickou ukázku vyhroceného rasismu můžeme najít například ve světoznámém románu amerického spisovatele Edgara Rice Burroughse Tarzan, kde jsou afričtí domorodci charakterizováni velmi příkře. Je to nicméně velmi podružný motiv knihy, který nemá na celkové vyznění díla zásadní vliv, přestože v něm lze vystopovat i náznaky eugeniky (dobrý původ se nakonec projeví i kdyby vás vychovala opice).  Jiné je to dle mého názoru u dramatu Williama Shakespeara Kupec benátský. Divadelní hra byla, jako mnoho Shakespearových děl, i kvalitně zfilmována. Přestože se tvůrci filmu natočeného podle této divadelní hry v rozhovorech zaříkávají (například Al Pacino), že se nejedná o antisemitské dílo, postava Žida Shylocka ukazuje chudě žijícího, bohatého leč nízkého a mstivého člověka, který staví pomstu za své ponížení nad milosrdenství, nad respekt a úctu spoluobčanů i nad nabízený majetek. Lze argumentovat, že se jedná o osobní vlastnosti jednotlivce. Zajisté, ale každý teatrolog při hodnocení Shakespearova díla bude v prvé řadě vyzdvihovat Shakespearovu schopnost naplňovat svými postavami pomyslné lidské typologické panoptikum. Typ nízkého pomstychtivého nemilosrdného asketického lichváře Shakespeare vložil do postavy Žida Shylocka. V tomto úzkém pohledu je tedy tato skvělá divadelní hra antisemitská, protože se domnívám, že Shakespeare jednoduše použil dobový názor křesťanů na Židy. Přesto by nikoho nenapadlo dílo zatracovat či používat jako obušek, protože má mnoho dalších rozměrů. V uměleckých dílech však najdeme i motivy židovské intolerance k jiným náboženstvím. Jako příklad uvedu nádherný tragický velšský film Solomon a Gaendor o lásce židovského chlapce a Velšanky. Nebo v komedii z novější doby Prime, odehrávající se v současném New Yorku můžeme najít moment, ve kterém židovská psychoanalytička (Meryl Streep) ve zcela legitimní obavě z narušení identity své rodiny s určitým despektem v hlase na adresu křesťanských odnoží pronese: „Kdo se má v těch jejich sektách vyznat“. Jauvajs. Možná má v angličtině výraz sekta jiný významový odstín (ach ta sémantika), ale já si pod výrazem sekta představím vymyté mozky a potlačené individuality shromážděné kolem svého gurua. Například Charlese Mansona a jeho vražedné komando.

Jak to tedy s tím antisemitismem je? Tak jako je nadužíváno výrazu rasista či fašista, je nadužíván i tento termín. Méně mravní jedinci toto slovo a jeho obsah samozřejmě začali zneužívat k negativnímu nálepkování, dehonestaci a lámání vazu v politickém boji.  Bereme to šmahem, příliš nerozlišujeme, kde končí obrana vlastní identity (vědomé udržování vlastního životního stylu a nenásilná obrana proti pronikání cizorodých idejí, zvyklostí, rituálů a životního stylu do vlastního života) a integrity (soulad myšlenek, názorů a činů) a kde začíná skutečná nesnášenlivost, jakou je například i antisemitismus.

Je zajímavé, že se naše společnost nijak výrazně nevěnuje například nepochybné nesnášenlivosti mezi katolíky a protestanty. Přitom ta měla ještě nedávno svou válku a své oběti v severním Irsku. Můžeme myslím říci, že méně vyhrocený projev – ve smyslu ochrany vlastní identity - najdeme běžně v každodenním životě. Úsměvně to zobrazil Juraj Jakubisko ve filmu Bathory, kde protestantský kněz nahlas zvolá: „Vítejte, bratři v Kristu“, a pod nosem si zabručí: „Kam nemůže ďábel, tam nasadí katolíka.“ A Monty Python Flying Circus podobně vtipně komentoval rozdíly mezi katolíky a protestnaty ve skeči „Svatá spermie“ a následném rozhovoru protestantského manželského páru na téma „Kdybych chtěl, mohu si jít kdykoli koupit kondom“. V 90. letech jsme byli svědky balkánských konfliktů, kde jedním ze sebeurčovacích faktorů mezi válčícími stranami bylo pravoslaví Srbů a katolicismus Chorvatů na straně jedné a islám Bosenských muslimů a křesťanství všech ostatních na straně druhé, Kosovo a „humanitární“ bombardování Srbska pak byl výsledek zločinného jednání zemí NATO, které využilo nesváru mezi pravoslavnými Srby a kosovskými albánskými muslimy. Jen velmi zřídka se u nás hovoří o až krvavě nesmiřitelných postojích mezi ší´íty a sunnity v rámci Islámu. Když se dokáží nesnášet odnože jednoho náboženství, jak můžeme očekávat, že mezi různými vírami to bude fungovat bez potíží. Výbušná nesnášenlivost Islámu vůči jiným náboženstvím je poměrně známá, přestože Korán považuje jak Mojžíše, tak Ježíše za významné proroky.  Intolerance křesťanů k judaismu má mnohdy iracionální, teologické kořeny. Podle Bible to byli Židé, kdo zosnovali ukřižování Božího syna. A též podle Bible Antikrist povstane a bude korunován králem světa v Jeruzalémě. Vládnout by měl 42 měsíců a poté má být svržen Ježíšem, který podruhé sestoupí na Zem. Mnoho současných praktikujících a hluboce věřících křesťanů si tyto předpovídané události identifikuje se současným židovským státem a existují dokonce ortodoxní židovská hnutí, která současný Izrael a sionismus považují za dílo ďábla, protože podle Tóry má na zem sestoupit Mesiáš, který jediný může uvést židovský stát ve skutečnost (např. http://nkusa.org/). Myslím, že pod tímto úhlem pohledu nacházíme dost ideových důvodů k intoleranci, ale to ještě samo o sobě nedělá z těchto lidí zlé a odsouzeníhodné jedince. Naopak. Mnohdy se jedná o lidi s vysokou mravní integritou, nezkorumpované současnou bezduchou civilizací a jejím pozlátkem. V současném světě jsou takovýmto světonázorem vybavení lidé svým tradicionalismem a konzervatismem v přímém ideovém sporu s multikulturní ideologií a případně politickou korektností v otázce tabuizovaných témat. Dělá to objektivně z těchto lidí zavrženíhodné jedince nebo to z nich dělají zpovykaná a zideologizovaná média?

Židé opustili Judeu ve 2. století po krvavě potlačeném protiřímském povstání Bar Kochba. V Evropě začali žít rozptýleni. V historii křesťanské Evropy najdeme nespočet pogromů – projevů nesnášenlivosti, které byly proti místním židovským diasporám rozpoutávány, když se křesťanská komunita dostala do zoufalé situace nebo se událo něco hrozného, jak jsme zažili u nás například v případě již zmíněné hilsneriády, kdy vraždě Anežky Hrůzové byly přisuzovány rituální motivy (nešťastná časová souběžnost se svátkem Pesach a k tomu neznalost a pověrčivost majority). Také mnoho zákonů již od feudální Evropy mělo antisemitské vyznění a přisuzovaly Židům menší práva než křesťanské většině. A jak je to s intolerancí Židů vůči jiným náboženstvím? Loni na podzim šokoval vlivný rabín Ovadia Josef Izrael a s ním i celý svět svými výroky o služebném postavení Gójů vůči Židům a přirovnal je k dlouhověkým oslům, kteří musí dlouho žít, aby mohli dlouho pracovat ve prospěch svých židovských pánů a když zemřou, majitel přichází o peníze. Z reakcí, které se proti jeho slovům ozvaly ze strany Židů a jejich organizací, byl nejvíce slyšet ten, který nelibě nesl, že svými slovy dodává munici antisemitům. Jednalo se ještě o ochranu vlastní identity nebo už o projev nesnášenlivosti?

Jak vidíme, vůči náboženské intoleranci a ideologické nesnášenlisti nejsou imunní lidé žádné víry či světonázoru a všichni v tomto směru mají nějaké to máslo na hlavě. Můžeme namítnout, že mnohé, ne-li všechny náboženské konflikty byly rozpoutány lidmi, kteří měli ve společnosti či komunitě vůdčí postavení a mnohdy z nízkých pohnutek. Ale snadnost, s jakou je možné v těchto záležitostech manipulovat davem nebo bohužel i celým národem, ukazuje, že obava z odlišnosti je latentně přítomna v každém z nás, cesta k nenávisti krátká a stačí je jen šikovně vyvolat a nasměrovat.

Bylo by krásné, kdybychom dokázali vyměnit současné masivní vyhledávání, nalézání a odsuzování projevů antisemitismu pomalu už i v nádherné sebeironii židovských anekdot za objektivní, vyvážený, nezaujatý pohled a nepraktikovali společenské mechanismy na obranu svobody názoru a vyznání převážně jednosměrně vůči jednomu náboženství. Naučme se rozlišovat mezi  obranou vlastní identity, která nás může ochránit před negativními důsledky bezbřehé a nivelizující multikulturní ideologie, ideovým případně teologickým rozporem, a nesnášenlivostí, jejímž jedním z projevů je skutečně nebezpečný a zhoubný antisemitismus. A pokud se někdo liší např. v historickém hodnocení, diskutujme. Nenálepkujme a zbytečně nekriminalizujme. Také knihy by mohly být hodnoceny z více úhlů. Papouškování několika citací v médiích co jich jen naše pluralitní demokracie má a na základě těchto sporých citací, bez bližší znalosti díla vyhodnocování jeho úrovně, ukazuje na účelovost hodnocení a bezpáteřnost hodnotitelů. Neznám knihu, která by nesla jen jedno sdělení.  Totéž platí při hodnocení veřejně činných osob. Pokusme se neinformovat o lidech jen z úhlu vhodného pro naplnění sledovaných politických cílů.  Nejen že to působí jako prohlížení si pouze pravého dolního rohu obrazu, kde je signatura a podle toho stanovení hodnoty, ale je to i vysoce nemorální. Neznám žádného jednorozměrného člověka. Uvědomuji si, že k takovéto utopii nikdy nedojdeme. Jsme zkrátka chybující, nedokonalí, chybí nám velkorysost, bojujeme vzájemně o moc nebo častěji o zaprděnou mocičku a naše pokleslá civilizace a touha po mrzkém penízku a jejich hromadění budou tento handicap spíše prohlubovat. A přitom už od antických filozofů víme, že na poslední cestu bude každý z nás potřebovat peníz jen jeden. Pro převozníka.