Proč jsou konspirační teorie automaticky předmětem zesměšňování

Včera jsem uveřejnil článek na téma iniciativy amerických občanů za obnovení vyšetřování událostí z 11. září 2011. Můj vklad do článku byl většinou překladatelsky kompilativní, neboli jsem jen dával dohromady to, co jsem načetl na webu www.patriotsquestion.911, přeložil jsem to a uspořádal do smysluplného textu, v závěru přidal souhrn nejběžnějších námitek o 911 a dopustil se shrnujícího závěru. Vždy, když jsem si četl diskuse pod články podobného ražení, mi vrtalo hlavou, proč jsou někteří nickové, nebo jak s oblibou píše kolega pan Olšer nicky (čeština umí být půvabná), tak zuřivě shazovační, aniž by se jen pokusili o náznak diskuse. Už před časem jsem začal psát článek na téma, proč bychom měli být vděční za konspirační teorie, protože poskytují alternativní pohled a nutí člověka kriticky přemýšlet a hledat vysvětlení. Přístup na hony vzdálený bezmyšlenkovitému konzumu zpráv z korporátních médií, jejichž objektivita je příliš ovlivňována směsí partikulárních zájmů (vlastníci, inzerenti, zaměstnanci, propaganda). Ale dosud jsem ho nezveřejnil, protože mi celý text nedržel pohromadě, chtěl jsem toho říct příliš mnoho a nedařilo se mi to srozumitelně formulovat.

Každý má možnost volby: Buď jde cestou bílé poloviny (Pryč s velkým bratrem) a nebo přijme doublespeak (válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla)

Dnes jsem objevil článek pana Adama B. Bartoše: „Konspirační teorie. Kdo je tady prostoduchý?“ (celý text na http://spilderberg.wordpress.com/2011/07/23/konspiracni-teorie-kdo-je-tady-prostoduchy-adam-b-bartos/ ) A rozhodl jsem se, že použiji citace z tohoto článku, protože vyjadřují velmi přesně mé vlastní myšlenky a je to srozumitelné. Snad se pan Bartoš nebude zlobit. Ještě potřebuji předeslat, že s některými obecnými postoji a názory pana Bartoše, které ovšem nesouvisí s vytěžovaným článkem, ostře nesouhlasím, ale na druhou stranu je sympatické, jak velice dráždí naše milé elitní apoštoly pravdy a lásky, kteří měli pocit, že jsou vyvolení v této zemi vládnout, byli ale od moci vyštípáni Václavem Klausem, kteroužto frustraci dávají neustále najevo. Druhým projevem jejich zášti pak je, že by naši vlast zaprodali i Satanovi, když je tak nevděčně odmítla.

Ale pojďme k věci. Masová média se po dlouhé době, kdy alternativní informace okázale ignorovala, začala náhle tomuto tématu poměrně zhusta věnovat. Prudký obrat v přístupu médií k těmto teoriím signalizuje, že začaly někomu vadit a že počet jedinců, kteří díky těmto alternativním zdrojům informací začali uvažovat kriticky, roste.  Pan Bartoš: „Z toho, jak sdělovací prostředky téma uchopily a zpracovaly, je zřejmě, že zadání bylo jednoduché – popsat tento jev a co možná nejvíce ho zesměšnit. Jakkoli si nemůžeme myslet, že by novináři zaujali jiný než právě posměšný postoj (konspirační teorie je totiž přímo ohrožují, protože jejich základní premisou je to, že nám média lžou a pravdu v nich nenajdeme), je tato jejich politika zesměšňování krátkozraká, protože autoři podobných posměvačných článků se před dnes už mnohem vzdělanějšími čtenáři (vzdělanějšími než jsou mnozí novináři) ukazují jako naivní a jejich vlastní mediální stáj jako ještě více nedůvěryhodná.“

Dále se pan Bartoš zabývá historickými souvislostmi vzniku toho co nazýváme konspiračními teoriemi a cituje z knihy Garryho Allena z roku 1971 „None Dare Call It Conspiracy“ (Neboj se nazvat to spiknutím) kde říká „Ti, kteří věří, že hlavní světové události se udály na základě nějakých plánů, jsou vysmíváni jako ti, kteří věří v ´konspirační teorii dějin´. Samozřejmě, že v tomto moderním věku nikdo nevěří v konspirační teorii dějin, vyjma těch, kdo si udělali čas na to, aby se tématem hlouběji zabývali. Jsou v zásadě dvě teorie výkladu historie. Buď se věci dějí náhodou a nejsou nikým plánovány, nebo se věci dějí právě proto, že jsou naplánovány a někdo je přivodil.“ „V politice si nic neděje náhodou,“ řekl ostatně kdysi i americký prezident Franklin D. Roosevelt a ten o tom něco vědět musel. „Jestliže se něco stane, můžete si být jisti, že to tak bylo naplánováno,“ dodal prezident, který byl často nucen jednat na objednávku těch skutečně mocných a proto bychom jeho slova neměli brát na lehkou váhu. Moc v Americe totiž netřímá prezident a jeho suita, ale skupiny, které americké prezidenty do jejich funkcí dosazují.“

Na adresu těch, kteří "si udělali čas" pak Bartoš pokračuje: „Hledání pravdy je přece projevem zodpovědného přístupu, který i přes možné mýlky je vždy lepší, než bezmyšlenkovité přejímání předkládaných mediálních dogmat a zkratek. Konspirační teoretici tak jsou v zásadě poctivější, když se pokoušejí vysvětlit slabiny oficiálních verzí, než ti, kteří se jim vysmívají a spokojují se s vládní propagandou. Důkazy a argumenty, které přinášejí, pak mají větší vypovídací hodnotu, než pouhá víra v to, co se říká v televizi a píše v tisku.“ „Samozřejmě, že ne vše je dílem konspirace. Svět je neskutečně spontánnější a komplikovanější, než si dovedeme představit a než si dovedou představit ti, kteří by ho rádi ovlivňovali. Ne ve všem, co se děje, mají prsty mocní a ne každý jejich plán se podaří uskutečnit.“

Proč vlastně konspirační teorie vznikají? Důvodem je, že snaha zakrýt zákulisní vlivy mnohdy vede k trhlinám v oficiálních verzích pravdy, k nelogičnostem, k nejasnostem, které kritické jedince vedou k tomu, aby se v tématu začali šťourat. Události, které naopak vzniknou spontánně, kde nikdo nemá potřebu nic zakrývat, tyto vady nevykazují.

Proč bychom místo zesměšňování naopak měli konspiračním teoriím věřit?  Bartoš: „Když víme, že existují lidé tahající s chutí za nitky, když víme, jak snadné je člověkem v nějaké funkci manipulovat (skrze vydírání, oklamávání, podplácení), když známe případy skrytého ovlivňování věcí na té úrovni, kterou jsme schopni kontrolovat (například v komunální politice, ve firmě apod.), proč bychom si měli myslet, že se na nejvyšší úrovni nic takového neděje? Existují-li lidé, jejichž majetek převyšuje HDP celých států, kde bereme jistotu, že se tito nesnaží ovlivňovat chod světa, mají-li k tomu potřebné prostředky…?“

V otázce proč naopak nevěřit propagandě Bartoš říká: „Říká se, že lidé velice snadno a s oblibou věří ve spiknutí. Že věřit ve spiknutí je pohodlné, protože člověk své chyby raději svede na jevy, které nemůže ovlivnit, než aby si přiznal vlastní selhání či neschopnost.

„K vlastnímu posouzení konspiračních teorií můžeme využít Occamovu břitvu, tedy princip logické úspornosti, který říká: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Protože to nejméně komplikované řešení je zpravidla pravdivé,“ píše v Hospodářských novinách Leoš Kýša ve svém odsudku konspiračních teorií.

Zcela s ním souhlasím. Připustit si, že některá událost může být dílem skupiny lidí, která ji naplánovala a zrežírovala, je přece mnohdy jednodušší, než věřit v onu statisticky vysoce nepravděpodobnou souhru náhod, které podle kritiků konspirací za událostmi stojí. Věřit například, že 11. září 2001 byly porušeny fyzikální zákony a budovy WTC se zhroutily tak, jak by se při nárazu letadla nikdy zhroutit nemohly a že skupina arabských mladíků oklamala veškeré tajné služby, armádu a bezpečnostní složky USA přece vyžaduje mnohem více víry, než si připustit to nejjednodušší vysvětlení, které se nabízí – byla to součást plánu.

Kritici konspiračních teorií by tedy měli vysvětlit rozpor ve vlastních slovech, kdy jednou činí z konspiračních teoretiků prostoduché lidi a podruhé jim zase vyčítají příliš komplikované uvažování.“ Až potud citace

Jakým způsobem se pravda často dostává do pozice absurdity vysvětluje Bartoš citací Paula Craiga Robertse a jeho orwellovské redefinice pravdy na konspirační teorii: „…jakmile se pravda stane vládě a jejímu ministerstvu propagandy nepohodlnou, tak se pravda redefinuje jako konspirační teorie, tedy absurdní a směšné vysvětlení, které bychom měli ignorovat (…) V dnešní Americe a ve vzrůstající míře po celém západním světě se skutečná fakta a pravdivá vysvětlení vykazují do hájemství potrhlostí. Jen lidé, kteří věří lžím, jsou sociálně schváleni a akceptováni jako vlastenečtí občané,“ píše Roberts, který si stěžuje na to, že opačný než oficiální názor na problematiku 11/9 se do amerických oficiálních médií vůbec nedostane.“

Tolik tedy alespoň některé úryvky z tohoto obsáhlého článku, který doporučuji si přečíst (link jsem uvedl na začátku), právě tak jako článek Paula Craiga Robertse na tomtéž webu (http://spilderberg.wordpress.com/2011/07/08/11-zari-a-orwellovske-redefinovani-%E2%80%9Ekonspiracni-teorie%E2%80%9C-paul-craig-roberts/) V dnešním světě má člověk v podstatě jen tři možnosti, jak přistupovat k dění ve světě, který nás obklopuje. Buď si otevřu televizi a pivo a počkám si, co mi naservírují, spolknu, odříhnu  a tím to pro mě končí nebo se k předloženým informacím postavím kriticky a začnu hledat jiné zdroje, u všech posoudím možnou míru propagandy a komu by to které vysvětlení posloužilo a utvořím si názor. Třetí možnost je samozřejmě taky možnost, ale nechce se mi ji složitě popisovat. Nejvýstižnějim vysvětlením asi budou možná slova nositele tohoto přístupu nad jakoukoli událostí: „Aw, fuck it!“