Politické strany jako překážka skutečné demokracie

Odtrženost politiků od občanů, z jejichž vůle mají po zvolení vést naši zemi, je volební období od volebního období větší a větší.  Občan se pro tuto politickou vrstvu stal přítěží. Nutným zlem, kterého je potřeba v předvolební kampani zadarmo napojit  pivem, zadarmo nakrmit párky a zadarmo zahrnout sliby. Hodnověrnost těchto slibů přitom nápadně koreluje s jejich hodnotou a trvanlivostí. Ta je nižší než trvanlivost konzumovaných uzenin. Není divu, že napětí ve společnosti rok od roku narůstá. Předvolební sliby zůstávají sliby, boj ideí o podobu našeho státu byl redukován na boj o kontrolu nad erární kasou.  Politické strany, ale také odbory se přetvořily v přízračná eseróčka, jejichž cílem je zisk v podobě moci a peněz. Nedávná informace o tom, že odbory začaly vydávat pro své členy speciální platební karty s benefity a že v tomto předběhly ODS, jsou toho důkazem. Současná „demokracie“ tak vypadá spíše jako grandiózní podvod na lidi než ona v řeckých slovech ukrytá „vláda lidu“.

DOSAĎTE SI DLE POLITICKÉ CHUTI A ZABARVENÍ KTERÝKOLI BLBÝ BILBOARD OD KTERÉKOLI STRANY

Sytémové chyby zastupitelské demokracie popsal už Platón, který sám považoval demokracii za dekadentní formu vlády. A to Platón vůbec neuvažoval o systému politických stran, protože jeho úvahy vznikaly v podmínkách řecké „polis“ tedy městského státu, kde byli ke správě veřejných věcí kandidáti vybíráni a voleni přímo ze středu svých komunit. Základní problémy současné zastupitelské demokracie jsou ještě posíleny těmi prvky, které Platón nemohl předvídat. Stranický systém se tak jeví jako faktor zhoršující úroveň demokracie. Důvodů, proč to tak je, můžeme najít několik a všechny spolu komplementárně souvisí

1.Předvýběr kandidátů. Občané si nevybírají, koho chtějí volit, ale je jim předložen kandidát, kterého vybrala politická strana. Každá strana provádí předvýběr na základě svých vnitřních kritérií z nichž některá mohou kalkulovat s akceptovatelností kandidáta občany nebo, chcete-li, jeho volebním potenciálem, ale určitě jedním z kritérií bude vnitrostranická konformita kandidáta neboli jeho poslušnost a oddanost stranickým cílům. Na vývoji našich posledních 20ti let se ukazuje, že jak se strana postupně vzdaluje svému voliči, přestává být schopna reflektovat, je-li kandidát akceptovatelný pro elektorát či nikoli a na kandidátky umisťuje stále ty samé jedince, kteří už jsou provázáni se stranickou i státní mocenskou strukturou. Neboli už v tom takzvaně umějí chodit a jsou zárukou určitého jednání a chování. Tento prvek se výrazně projevil při posledních volbách, kdy se strany nerozpakovaly dát na přední místa kandidátek taková individua, jakými byli mafián Ivan Langer v případě ODS nebo vexlák a pasák Petr Benda z ČSSD. Zde ovšem zasáhl prvek, který se původně jen tvářil jako demokratický, ale v době svého vzniku nepředstavoval žádnou reálnou sílu. Preferenční hlasy. V předinternetovém světě mohl tento element volebního zákona ovlivnit konečný výsledek voleb jen okrajově, protože voliči neměli žádné fórum, na němž by se mohli zorganizovat. V éře sociálních sítí na internetu, přes jejich problematičnost (sledování názorů tajnými službami a to až na úroveň jedinců, navíc z technického hlediska vyloučenou anonymitou), se voliči dokázali zorganizovat a našli způsob, jak zabránit přístupu k moci těm opravdu nejzprofanovanějším partajníkům. V době tvorby a schvalování volebního zákona s tímto fenoménem ovšem nikdo nepočítal a proto tam byl insititut preferenčních hlasů blahosklonně zařazen.

2. Financování politických stran. Jedním ze zdrojů jsou platby ze státního rozpočtu za počet získaných volebních hlasů. Dalším zdrojem mohou být například příjmy z pronájmu vlastněných nemovitostí a nejproblematičtéjší formou financování jsou dary od privátních subjektů a to ať občanů nebo firem. Zejména financování od firem vytváří nežádoucí propojení byznysu s politikou, který se nakonec ukazuje jako hlavní deformátor nebo likvidátor demokratického prostředí. Korporace, která přispěje politické straně na provoz či volební kampaň bere svůj příspěvek jako investici na budoucí výnosy a požaduje tedy za svou „štědrost“ protislužby např. v podobě schvalování takových zákonů, které vyhovují jejím obchodním zájmům. Tato deformace demokratického prostředí dosáhla takového rozsahu, že se zdráhám naši současnou realitu nazývat demokracií, ale volím raději termín korporátní fašismus s demokratickou slupkou na povrchu coby matoucí kulisou. Korporace ovlivňují náš každodenní život prostřednictvím námi volených zástupců v naprosto obludném rozsahu a vůle „lidu“ je tím posledním čím by se volení zástupci zabývali. V tomto případě nehovoříme jen o lokálních korporacích, ale také o těch nadnárodních, jejichž zájmem je, aby jim v žádné zemi vlády neodporovaly a nekřížily jejich plány.  Pokud se hovoří o snaze vytvořit globální vládu, jedná se v podstatě o finanční špičky světa, které chtějí řídit svět podobným způsobem, jakým řídí svá ekonomická impéria. Pro tento účel vytvořili velké množství globálních institucí jako OSN, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond i spoustu vlivových skupin jako například Římský klub, Trilaterální komise nebo Rada pro mezinárodní vztahy. Jak moc je výběr pro řadového občana ovlivňován předvýběrem ze strany korporací nebo globálních vlivových skupin dokazuje pomalu se blížící přímá volba prezidenta, kde hned několik „vhodných“ kandidátů jsou členy Trilaterální komise: Jan Švejnar, kníže Schlafenberg a Vladimír Dlouhý. Jsem přesvědčen, že kdybychom hrabali dostatečně hluboko  okolo ostatních kandidátů, našli bychom napojení i u Fischera a Zemana. Ano voliči mají na výběr, ale z kandidátů, které jim předhodil k výběru někdo jiný. Zákon vytváří řadu bariér, aby do bazénku nepřiplavala neprověřená rybka zvenčí. Jak říkal Henry Ford o svém Fordu T: můžete si vybrat jakoukoli barvu, pokud to bude černá.

3. Ovládání médií. Tytéž korporace, které vedou politiky na drátkách jsou nějakou svou větví vlastníky mediálních skupin, které ovládají jednotlivé tituly resp. kanály. Tato média pak zpracovávají občany  tak, aby ve volbách volili mezi těmi stranami, ve kterých mají obsazené své kandidáty. Malé strany by musely vygenerovat dostatečný zájem voličů, aby se o jejich zviditelnění začala média zajímat, ale to se stane až poté, co jsou příslušnými zájmovými skupinami „zverbovány“. Jakmile se v politickém hnízdě octne někdo, kdo není konformní vůči schváleným řešením, je okamžitě médii dlouhodobě dehonestován. Typickým příkladem byl případ Jiřího Čunka, proti němuž média rozpoutala krátce po jeho vstupu do vlády zuřivou kampaň proto, že z nějakého důvodu nebyl přijatelný pro globální kluby, což je nejlépe dokumentováno velmi silným angažmá knížete Schlafenberga v protičunkovském tažení.  Je koneckonců do očí bijící, jak se v některých případech kryje mediální kampaň s knížecími akcemi. Skoro se mi chce říci, abychom si považovali každého politika který je médii dlouhodobě napadán a kníže se mezi dopoledním a odpoledním šlofíkem v této záležitosti postaví na stranu sdělovacích prostředků. Opačným případem ohlupovací kampaně ve prospěch určitého politika je současné dovádění okolo odvolání Jiřího Pospíšila. Média nám podsouvají jeho oblíbenost, stavějí jej do role oběti jeho spravedlivého protikorupčního tažení, aby se zabránilo jmenování bojovné státní zástupkyně ze severních Čech do Prahy. Přitom odborná právnická veřejnost považuje Jiřího Pospíšila za hrobaře českého právního státu a jeho novely trestního a občanského zákoníka za naprosté paskvily, které zhorší možnosti stíhání trestních deliktů a rozhodování v občanských sporech. Dále Pospíšil posílil pravomoci nejhorší hydry českého právního systému – exekutorů proti civilním soudům, přestože jeho novela zákona byla prezentována zcela opačně. Pospíšil je veřejnosti předkládán jako ideální kandidát na Plzeňského hejtmana a čtenáři byli dokonce po několika oslavných článcích vyzváni, aby oznámkovali jednotlivé ministry. Výsledek ankety názorně ukázal, jak mediální masáž funguje. Zatímco vláda jako celek obdržela známku 4,35 a s výjimkou nového ministra školství dostali všichni ministři známku nad 3, Jiří Pospíšil, dle médií posledních dní nejlepší polistopadový ministr spravedlnosti, obdržel známku 1,84. Pozoruhodný výsledek. Poskytuje velké ponaučení.

Pokud chceme posílit naši demokracii, cesta z této zapeklité situace nebude jednoduchá. Předně naši kapříci si svůj smradlavý rybníček sami nevypustí a volby, jak ukázaly ty poslední, nemohou nakonec nic změnit. Zorganizovat občany, aby se masově postavili zvůli politických stran a donutili politiky změnit zákony směrem k vyšší demokracii, je nesmírně obtížné. Osobně jsem pro zrušení všech politických stran, zákaz předvolebních kampaní , drastické omezení lobbyingu a jejich nahrazení přímou volbou zástupců jednotlivých volebních okrsků, kteří by museli být rezidenty v dané oblasti. Tedy politická soutěž ano, ale na lokální úrovni, tedy velmi blízko občanů a jim na očích. Zvolení zástupci by potom v průběhu volebního období naplňovali svůj volební program, ve kterém by nesměli vytahovat lokální témata, ale naopak by se museli obecně vyjádřit k určitým zásadním otázkám směřování své politiky, aby mohli voliči dát najevo, jestli chtěji pravicovou, středovou nebo levicovou orientaci politiky země.  Jedinou komplikací je mechanismus sestavení vlády, protože při takovém systému neexistuje vítězná strana, jen vítězní jednotlivci. Ale jsem přesvědčen, že by se model tvorby vlády dal najít. Hlavní předností tohoto systému je obtížné ovlivňování výběru kandidátů komerčními subjekty, ať už domácími nebo nadnárodními, kvůli jejich roztříštěnosti a přímé zodpovídání se voličům. Myslím, že tyto dvě přednosti hravě přehrají všechny nevýhody takového uspořádání věcí veřejných.