Pohádka o penězích

Všichni je používáme, v naší současnosti je život bez nich nemyslitelný. Co o nich ale víme? Křesťanský duchovní z kanadského Quebecu Louis Even, tvůrce sociálního kreditového systému sepsal pohádku o pěti ztroskotancích na opuštěném ostrově, která obnažuje podvodnou podstatu současného finančního systému a peněz až na její dřeň. Pohádka je poměrně dlouhá, proto jsem ji podstatně zkrátil, zejména o její literární prvky, snažil jsem se, aby podstata zůstala zachována.

Při ztroskotání lodi se zachránilo 5 pasažérů, kteří, zachyceni na kusu trosek, doplavali k opuštěnému ostrovu. Všech pět ztroskotanců byli lidé, reprezentující reálnou ekonomiku, tedy ekonomiku vytvářející věci. František byl tesař, Pavel byl zemědělec, Jakub specialista na chov zvířat, Jindřich je inženýr a Tomáš geolog.

Rychlým průzkumem zjistili, že na ostrově najdou vše, co potřebují, aby si vyrobili nástroje, postavili domy a zajistili potraviny. A začali pracovat.  Po čase zjistili, že absence peněz jim strašně komplikuje směnu, protože když František vyrobí v prosinci pro Pavla kus nábytku, musí si pamatovat až do doby sklizní, že mu Pavel má zaplatit částí své úrody. Strašně jim chyběly peníze jako jednoduchý a hlavně okamžitý ekvivalent hodnoty. Jenomže nevěděli, jak peníze vytvořit. Tak to šlo nějaký čas, přes potíže se směňováním všichni usilovně pracovali a měli tedy vše co potřebovali k pohodlnému životu. Dařilo se jim dobře. Měli kde bydlet, měli dost potravin, pracovních nástrojů, oblečení i předmětů denní potřeby.

Jednoho dne zahlédli na obzoru záchranný člun, který plaval přímo k nim. Na člunu byl jeden trosečník, řekl jim, že se jmenuje Martin Golden. Na člunu měl tiskárničku, štos nepotištěného papíru a dřevěný sud. Když jej přivítali a oni mu povyprávěli o svém životě na ostrově, zmínili i jedinou obtíž, kterou ve svých životech mají – absenci peněz. Martin zvolal: „Máte ale z pekla štěstí. Já jsem bankéř a rozhodně vím, jak vytvořit peněžní systém. V tomto sudu je ryzí zlato, které můžeme považovat za dostatečnou hodnotu, která bude krýt mnou vytvořené peníze. Aby bylo v bezpečí, navrhuji, že je zakopu na jen mně známém místě, a vytvořím peníze, které budou tuto hodnotu reprezentovat“. Muži nadšeně souhlasili a řekli mu, že nemusí dělat nic jiného, jen se starat o fungování peněžního systému na ostrově a o jejich finanční toky. A odebrali se na kutě. Martin Golden celou noc pracoval.

Když se druhý den ráno probudili, zjistili, že sud zmizel a Martin měl pro ně připravenu hromádku bankovek, kterou vytisnul ze své tiskárničky a několik archů papíru. Pro každého měl připraveno 1.000 dolarů a smlouvu na jeden rok, kdy byla suma, kterou jim půjčí splatná + úrok 8%. Všichni souhlasili a smlouvu podepsali. A život na ostrově dostal úplně nové obrátky. S penězi se jim žilo lépe, obchody se točily, a teprve nyní zažili skutečnou prosperitu, protože směna byla jednodušší.  Nicméně rok se blížil ke konci, a Jindřich začal přemýšlet, dostal jsem od pana Martina 1.000 dolarů, ale vrátit mu mám 1080 dolarů, jenže já těch 80 dolarů nemám. Šel tedy za kolegy a zjistili, že mají všichni stejný problém. Oni vyrábějí zboží, nikoli peníze. A ani společně nedají dohromady 5.400 dolarů, které mu mají vyplatit. Tak se vypravili za svým bankéřem. Martin jim sdělil, že to není problém, že mu nemusí vracet celou jistinu, ale jen ten úrok. V den, kdy jim vypršela smlouva, se všichni dostavili k Martinovi, aby mu vyplatili jeho úroky. Bankéř měl pro každého z nich připraven dodatek ke smlouvě, ve kterém měnil podmínky smlouvy na každoroční splátku úroků. Ostrované zaplatili každý 80 dolarů úroků.

A tak obyvatelé ostrova pokračovali dál ve své každodenní práci.  Ale postupně, s každou další splátkou úroků obchody začaly váznout. Každý přemýšlí o dalších penězích pro bankéře. Začínají se hádat o ceny produktů, které postupně rostou a začínají druhým připadat nefér.  Atmosféra postupně houstne, vztahy se zhoršují, morálka klesá.  Jindřich jednou takhle uprostřed ovocného sadu začal přemýšlet, že Martinův peněžní systém začal v lidech živit ty nejhorší vlatsnosti. A tak se znova všichni vypravili za Martinem.

„Peníze jsou čím dál vzácnější, protože nám je odebíráte. My neustále pracujeme, zkrášlujeme naši zemi, ale máme se hůře, než když jste přišel. Nemyslíme už na nic jiného než na dluhy, dluhy a zase dluhy. „

„Hlavu vzhůru přátelé. Dobrý bankovní systém je největším aktivem země. Můj soudek zlata má hodnotu mnoha tisíc dolarů. Dám vám tedy každému další tisíc dolarů jako hypotéku na váš nově získaný majetek.“

„Další dluhy a dvakrát vyšší úroky?“

„Ano, ale vy se musíte zavázat, že budete neustále zvyšovat své pozemkové bohatství. Pak mi nemusíte vracet nic než úroky a dluh zanesete do pozemkové knihy. Tak můžete svůj dluh neustále zvyšovat rok od roku. Díky tomu budete moci svou zemi neustále rozvíjet. Veřejný dluh je ve všech civilizovaných zemích barometrem prosperity.“

„Tomuhle vy, pane Martine, říkáte zdravé peníze? Zdravý systém? My už si od vás nepůjčíme ani dolar.“

„Jak myslíte, ale vaše majetky z titulu posvátnosti smlouvy nyní propadají mně. Od nynějška budete pokračovat ve vytěžování ostrova pod mým vedením a za mých podmínek. A teď jděte, zítra vám udělím první příkazy.“

Bankéř Martin ví, že kdo kontroluje tisk peněz, kontroluje celý národ, ale taky ví, že aby jej mohl kontrolovat stále, musí je něčím zabavit. V ten večer, kdy se stali jeho námezdnou pracovní silou z jejich diskuzí pochopil, že tři z nich zastávají konzervativní názory a dva liberální. A tak začal vydávat dva týdeníky: „Slunce“ pro liberály a „Hvězdu“ pro konzervativce. Slunce říká v podstatě tohle: „Pokud již nejste pány své země, je příčina v přívržencích Hvězdy, kteří tolik lpí na velkých zájmech.“ A Hvězda říká: „Váš národní dluh je dílem těch proklatých Sluncařů, ochotných k jakémukoliv politickému dobrodružství.“  A naše dvě politické skupiny se čím dál tím více hádají, kdo co zavinil a zapomínají, kdo je pravým kovářem jejich řetězů, kdo vlastně kontroluje peníze.

Jednoho dne najde Tomáš na konci zátočiny rozpadlý člun a v něm poměrně zachovalou bednu. Otevře ji a uvnitř kromě nějakých konzerv najde i knihu nazvanou „Sociální kreditový systém“. Otevře ji, začne číst a tvář se mu začne rozjasňovat. Je v ní vše co potřebovali vědět. Peníze neodvozují svou hodnotu od zlata, ale od produktů, které za ně lze koupit:

"Peníze mohou být jednoduchým účetním nástrojem pro počítání kreditů přecházeje z jednoho účtu na druhý podle nákupů a prodejů. Celkové množství peněz je ve vztahu k celkovému objemu produkce. "
"Každému zvýšení produkce musí odpovídat ekvivalentní zvýšení množství peněz. Nikdy neplaťte úrok ze vznikajících peněz...Pokrok nepředstavuje veřejný dluh, naopak dividenda stejná pro každého....ceny přizpůsobené kupní síle skrze koeficient cen.....Sociální kredit."
Tomáš to už nemůže vydržet. Zdvihá se a běží, i se svou knihou, aby tento nádherný objev sdělil i svým čtyřem kamarádům.

A pustí se do vysvětlování s fortelem profesora:
"Takže“, povídá, „tohle je to, co jsme mohli udělat, bez bankéře a bez zlata, bez podepisování jakéhokoliv dluhu.
Já otevřu účet na jméno každého z vás. Napravo jsou kredity, které zvyšují váš zůstatek a nalevo jsou dluhy, které jej snižují.
Chtěli jsme všichni $200 pro začátek. Za všeobecného souhlasu tedy připíši každému kredit 200. A každý má okamžitě $200.
František si koupí od Pavla produkty za $10. Já uberu Františkovi 10, zůstane mu 190. Přidám 10 Pavlovi a ten má teď 210.
Jakub nakoupí u Pavla za $8. Uberu 8 Jakubovi a tomu zůstane 192, zatímco Pavel má již 218.
Pavel nakoupí dříví u Františka za $15. Vezmu Pavlovi 15 a tomu zůstane 203; přidám 15 Františkovi a tomu vzroste účet na 205.
A tak dále a tak dále, z jednoho účtu na druhý, všechno jako s papírovými dolary, když přelézají z jedné kapsy do druhé.
Pokud někdo z nás potřebuje peníze na zvýšení své produkce, otevře si nezbytný kredit pro sebe, bez úroků. A peníze tam vloží, jakmile prodá svou produkci. Totéž platí v případě veřejných prací.
Zůstatky na účtech každého se zvyšují i periodicky o přidané množství, aniž by se komukoliv cokoliv bralo, v míře odpovídající sociálnímu pokroku. Toto je národní dividenda. Peníze se tak stávají nástrojem služeb."

Všichni pochopili. Malý národ se stal úvěrářem. Druhý den bankéř Martin dostane dopis podepsaný všemi pěti.
"Pane, vy jste nás zadlužil a zneužil, aniž byste toho měl zapotřebí. My už vás nepotřebujeme ke zřízení našeho peněžního systému. My už máme všechny peníze, které potřebujeme, bez zlata a bez dluhu a bez zloděje. My s okamžitou platnosti zřizujeme zde na Ostrově ztroskotanců systém Sociálních kreditů. Národní dividenda nahradí národní dluh.
Pokud trváte na svém odškodnění, můžeme vám vrátit všechny peníze, které jste pro nás vyrobil. Nemůžete po nás chtít něco, co jste neudělal.."

Martin je zoufalý. Jeho impérium se hroutí. A pro naše nově se zrodivší úvěrovatele nemají peníze nebo kredity již žádného tajemství.

Aby se uchránili proti všem možným budoucím protestům a námitkám, rozhodli se naši muži nechat bankéře podepsat dokument, že stále ještě vlastní vše, co s sebou měl, když přijel na ostrov.
A všeobecný soupis jeho inventáře zní:jedna loďka, jedna malá tiskárna.... a slavný soudek se zlatem. Je třeba, aby Martin ukázal místo, kde zakopal sud. Naši muži jej vytáhnou nahoru s mnohem menším respektem, než tenkrát při vykládání. Sociální kredit je naučil vážit si zlata podstatně méně.
Geolog zdvihaje soudek, zjistí, že neváží tolik, kolik by měl. "Velmi pochybuji, že tento sud je plný zlata." Rozzlobený František neváhá. Jedna rána sekerou a soudek prozrazuje svůj obsah:po zlatě ani stopy! Kamení, obyčejné kamení, zlata ani unce.!...
Naši muži nevěří svým očím:
- " Řekli byste, že nás mystifikoval již od prvního okamžiku? Ten mizera! Jak my byli důvěřiví! Vždyť my padali do extáze při samotném vyslovení slova ZLATO!"

Tolik Louis Even. I v ekonomických školách se učí, že peníze mohou vzniknout JEN jako dluh. A že jsou cílem nikoli jen prostředníkem směny.  Kdykoli v moderní historii chtěla vláda nějaké „vyspělé“ země začít vydávat své vlastní peníze nezávisle na centrálních bankách, které jsou vynálezem rodiny Rothschieldů, majoritních vlastníků téměř všech centrálních bank na planetě, byli představitele těchto vlád zastrašování nebo i vražděni. Rothschieldova Bank of America získala statut americké centrální banky počátkem 19. století. Na 20 let. Po těchto dvaceti letech americký Kongres odmítl tento status prodloužit. V roce 1835, za vlády prezidenta Andrew Jacksona byl poprvé a naposledy zcela uhrazen americký národní dluh. Během občanské války Severu proti Jihu požádal Abraham Lincoln barona Rothschielda v roce 1861 o úvěr na financování války. Rothschield přispěchal s nabídkou úvěru na 24-36% úrok za podmínky, že jeho Bank of America znovu získá statut centrální banky Spojených států amerických. Rozzlobený Lincoln odmítá a začíná vydávat vlastní peníze.

Do dubna 1862 je vytištěno a rozšířeno 449 338 902 dolarů Lincolnových, úrokem nezatížených, peněz. Prohlašuje: "Dali jsme lidem této republiky největší požehnání jaké kdy dostali. Vlastní papírové peníze na placení jejich vlastních dluhů." V témže roce noviny The Times of London přinášejí následující prohlášení: "Pokud by se zlomyslná finanční politika (která má svůj původ v Severoamerické republice) měla zatvrdnout ve své konsolidaci, pak se tato vláda vybaví vlastními penězi bez výdajů. Vyplatí si dluhy a bez dluhů i zůstane. Bude mít všechny peníze potřebné k pokračování svého obchodu. Stane se prosperující nad rámec precedentu v dějinách civilizovaných vlád světa. Mozky a bohatství všech zemí půjdou do Severní Ameriky. Ta vláda musí být zničena dříve, dokud nezničí každou monarchii na planetě."

Abraham Lincoln je zavražděn v roce 1865 v divadle. Rothschieldové vyhrávají svůj boj o americkou centrální banku až v roce 1913 zákonem o založení FEDu.

Příklad Abrahama Lincolna následoval John Fitgerald Kennedy, který v roce 1963 vydal zákonné nařízení 11110, kterým přesouvá právo vydávat peníze na americké ministerstvo financí. Zároveň podniká první kroky ke zrušení FEDu. Je zavražděn v listopadu 1963 v Dallasu střelou zepředu. Oficiální zpráva ale tvrdí, že byl zastřelen osamělým střelcem Harwey Lee Oswaldem výstřelem zezadu. Dezinformační film Olivera Stonea má pochybující veřejnost svést na falešnou stopu, že za jeho zavražděním stojí antikomunistické kruhy podporující invazi na Kubu a válku ve Vietnamu.

Dnes je náš svět ovládán ze tří privátních městských států. Ideologicky z Vatikánu, finančně ze City of London (což není Londýn, jen jeho malinká část založená r. 1694 králem Williamem III. a darovaná bankéřům, která nemá nic společného s Velkou Británií, dokonce ani s Commonwelthem) a vojensky z District of Columbia (což není totéž co Washington, ale jen jeho malá část vytvořená r. 1787, která nemá právně nic společného se Spojenými státy Americkými). Z těchto tří míst několik jedinců určuje pomocí svých služebníků běh tohoto světa. Kdy a kde se povedou války, kdo je kde akceptovatelný coby hlava státu, jak se bude vyvíjet ekonomika, prostě všechno.

8 rodin, které vlastní 80% akcií FEDu prostřednictvím bank Bank of America, JP Morgan Chase, Citigroup a Wells Fargo jsou: Goldman Sachs, Rockefellerové, Lehmanové,  Kuhnové a Loebové z New Yorku; Rothschildové z Paříže a Londýna; Warburgové z Hamburgu; Lazardové z Paříže a Israel Moses Seife z Říma. Jejich banky jsou mezi hlavními akcionáři všech největších korporací ze seznamu Forbes 500. Zároveň ani jedno z těchto jmen nenajdete v žádném z žebříčku nejbohatších lidí světa. Ten nám nabízí až druhou ligu jako jsou Carlos Slim z Mexika, či Američan a eugenik Bill Gates. Není divu. První tiskovou agenturu Reuters koupili Rothschieldi již v roce 1890, aby mohli ovlivňovat co a jak se o nich píše. Takže dnes jsou tito zločinci světu představováni jako hodní rentiéři a milovníci dobrého vína. Jejich majetek se odhaduje na stovky triliónů dolarů.

Od doby akvizice Reuters uplynulo více než 120 let. Mezitím si tato skupina mezinárodních bankéřů podmanila všechny mediální skupiny světa. Tito lidé ovládají výrobu našich potravin, distribuci vody a energií, lékařskou péči včetně výroby léků, vědecký výzkum, všechna podstatná odvětví ekonomiky. Jsme pro ně bez ohledu na barvu pleti či vyznání méně než dobytek a tak nás pravidelně ženou na porážku ve válkách, které jen zmnožují jejich bohatství a moc.  Měli bychom s tím něco začít dělat.