Pokud jste někdy také jako já smočili nohu v oceánu zvaném „plánování času“ a od té doby jste uvízli v síti nekonečných možností cizelování osobního diáře, možná jste spolu se mnou časem zjistili, jakou nenápadnou pastí se taková síť může stát.
Jsem maminka na rodičovské dovolené, ale zároveň aktivně podnikám, vzdělávám sebe i jiné a spravuji rodinné investice. To vše mě několik posledních let drželo v poklusu a velkém nadšení z toho, jak moc se toho děje a na kolika frontách najednou. O plánování času jsem přečetla stovky stránek a byla jsem pyšná na to, jak vynikající, logický, barevný a přehledný systém jsem si vytvořila pro plánování jednotlivých dní.
Zvrat nenastal ze dne na den. Spíše šlo o to, že jsem začala pečlivěji analyzovat svoje návyky a bezmyšlenkovité činnosti. Uvědomila jsem si, jak mě touha po výkonnosti naučila dělat několik věcí najednou a ani jednu pořádně. Společenské klima navíc člověka v takovém jednání podporuje. Obdivujeme lidi, kteří toho hodně stihnou. Během řízení se věnují telekonferenci přes hands-free, odesílají pracovní emaily i ve tři hodiny ráno a při běhání poslouchají vzdělávací nahrávky (nemám nic proti vzdělávacím nahrávkám!).
Kámen úrazu je v tom, že když děláme několik věcí najednou, zpravidla ani jednu z těch věcí neděláme pořádně a s láskou. A i když se zrovna věnujeme jedné činnosti, v myšlenkách jsme o deset i více minut napřed a už promýšlíme další kroky. To je ještě ta lepší varianta. Někdy si v myšlenkách přehráváme staré rozhovory jako na magnetofonové pásce (většinou to jsou dialogy, které nás ranily, rozesmutněly nebo rozzlobily) a nebo v duchu promítáme rozhovory budoucí (často takové, ve kterých to onomu konverzačnímu partnerovi „nandáme“ za ten minulý emocionální kopanec).
Takzvaným „aha momentem“ pro mě byla chvilka, kdy jsem po poledni uspávala staršího syna. Leželi jsme na posteli přimáčknutí zády k sobě (tak to má rád) a já jsem v duchu počítala minuty – jak dlouho mu asi bude trvat usnout, co budu dělat, až vstanu, abych chvíli klidu co nejlépe využila, v jakém pořadí udělám jednotlivé kroky. Pak se ale stalo něco, co zapůsobilo stejně, jako když se v kostele ozvou varhany. Uvědomila jsem si, že venku zpívají ptáci. Jako bych je do té doby neslyšela a najednou tam byli. Soustředila jsem se na tu kosí melodii a tu se začaly probouzet i další smysly. Nasála jsem vzduch a zachytila vůni jara a probouzející se hlíny. Procítila jsem pečlivě každý kousek těla, jímž jsem se synka dotýkala a vychutnala jsem si, jak mě hřeje a jak pravidelně oddechuje. Vlasy mě šimral vzadu na krku a plosky nohou si opíral o moje stehna. Zadívala jsem se z údivem na to, jaké krásné obrazce vytváří slunce na závěsech a na podlaze. Uvědomila jsem si, že to byl snad prví okamžik od synova narození, kdy jsem jenom „byla“. Kdy jsem si dovolila nepracovat, neřešit, neplánovat. Prostě moment z hlediska dlouhodobých i krátkodobých cílů celkem jalový a neužitečný. Pro mou mysl to bylo něco tak nezvyklého, že se zase kvapem vrátila ke svým rituálům. Ovšem vzpomínka na ten pocit zůstala a mně přibyl další cíl : Vědomě navozovat takové momenty, prodlužovat je a prohlubovat.
Přeji vám, abyste také zvládli na chvíli odložit bič, kterým se někteří neustále popoháníme k aktivitě. Trénování bytí v přítomnosti má totiž mnohem větší váhu, než perfektně vedený diář.
