“I kdyby trakaře padaly” aneb jak jsme volili v Hongkongu

?Volební pátek nezačal dobře. Venku se ženili čerti a Junior ráno zkoumal předpověď počasí s nadějí, že bude zrušena škola. Bohužel marně. Až v sobotu se tajfun Lionrock přiblížil k Hongkongu a vláda doporučila nevycházet ven

V pátek by psa ven nevyhnal, ale děti nakonec do školy musely. Byl vyhlášen pouze stupeň T3, při kterém mohou zůstat doma jen děti školkového věku. Školní den nakonec proběhl bez problémů. Problémy ale nastaly, když se měly děti vracet ze školy domů. Kromě různých varování ohledně blížícího se tajfunu  (tady je důležitý signál T3, po kterém hned následuje signál T8), nám též zdejší meteorologický ústav (Hong Kong Observatory), hlásí, jaký je stupeň bouřky. V pátek byla asi hodinu bouřka černá (nejvyšší stupeň), a po ní následovala bouřka červená. To je bouřka, během níž mají děti zůstat v bezpečí ve škole a čekat na to, až bude bouřka označena za oranžovou. A tak v pátek zůstaly tisíce hongkongských dětí po škole, protože nebylo bezpečné je pustit domů. 

Junior mi posílal fotky ze školy, jak bivakují v tělocvičně a psal, že je to tam jako v uprchlickém táboře. Nevím, jak na to přišel, protože v uprchlickém táboře jsme ještě nebyli. Též mi posílal upěnlivé vzkazy, ať ho do školy přijedu vyzvednout. To byl docela velký technický oříšek, protože jsem byla v nejjižnější části ostrova Hongkongu, kterou s civilizací spojuje jen jedna malá silnička a ta byla úplně a nekompromisně zasekaná. Do toho mi jedna kolegyně pamětnice vyprávěla, jak za tajfunu v roce 1984 školy pustily děti domů a jeden chlapec, jehož matku znala, byl po cestě smeten proudem vody valící se z kopce. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Od té doby prý děti během černé/červené bouřky ze školy samotné nepouštějí. Další kolegyně si vesele ukazovaly aktuální obrázky zaplavených oblastí a video kolapsu lešení nedaleko centra. Někdy bych skutečně dávala přednost tomu nevědět všechny historické souvislosti a podrobnosti. 

Informace ze školy byly značně rozporuplné. Whatsappová skupina matek z našeho ročníku šla do vývrtky. Během hodiny přes 100 vzkazů. Tak hlavně žádnou paniku, ujišťovala jsem se. Junior psal, že pokud mu napíšu vzkaz, že souhlasím s tím, aby šel sám domů, učitelky ho pustí. To se ale obratem ruky změnilo. Najednou bylo opět potřeba dospělého člověka, co dítě vyzvedne. Ozvala se mi kamarádka Mehroo, která bydlí hned vedle školy, s tím, že Juniora přibere se svým synem. A tak byl Junior na pár minut šťastně adoptován indickou rodinou, která ho pak vyslala na cestu domů. Žádné autobusy, taxíky ani jiné povozy za těchto situací nefungují, a tak mu trvalo asi 40 minut než v silném dešti s 10kilovým školním batohem na zádech dorazil domů. 

Když jsme se všichni šťastně potkali doma, byli jsme dost vyčerpaní. Myslela jsem na to, že bych měla jít na generální konzulát k volbám, protože měli otevřeno až do 22 hodin. Stihnout se to dalo. Ale říkala jsem si, že snad ráno bude moudřejší večera…

Následující den, v sobotu, se počasí zdánlivě uklidnilo. Ale tajfun Lionrock (Dračí skála) se přiblížil k Hongkongu a Meteorologický ústav vyhlásil stupeň T8. To znamená, že celé město se jako mávnutím kouzelného proutku propadne do kolektivního spánku. A po třech hodinách od vyhlášení T8 přestává fungovat pozemní doprava. Tak to je konec, pomyslela jsem si. K volbám se nedostanu. K mé neskonalé radosti nám ale generální konzulát sdělil, že přes všechna opatření zůstávají otevření a že můžeme přijít volit i v sobotu. Teď jen zbývá vyřešit, jak se tam dopravit. A jak se pak dostat zpátky domů.

V osm hodin ráno jsem na zastávce autobusu před naším domem byla sama. A měla jsem na výběr, každé dvě minuty tam zastavil téměř prázdný autobus. Nakonec jsem nasedla až do šestého autobusu. Počkala jsem si na svůj oblíbený patrový autobus 40M, který jede přímo do čtvrti Wanchai, kde sídlí český generální konzulát. V celém autobusu bylo jen 6 lidí a cesta trvala pouze 30 minut. Bylo zajímavé z druhého patra autobusu pozorovat úplně ztichlé město bez lidí. Projížděli jsme centrem Hongkongu, kde se v posledních letech odehrálo mnoho důležitých historických událostí a protestů, na které Čína reagovala návratem do minulosti. V Hongkongu byl volební systém reformován do té míry, že volit do hongkongské legislativní rady dnes může pouze 0,06 procent obyvatelstva. 

Poprchalo tak lehce, že ani nemělo cenu vytahovat deštník. Cestou na konzulát jsem pak potkala jen pár běžců. Blíží se den konání hongkongského maratonu a je potřeba udržovat formu. Za každého počasí. 

Budovu, kde sídlí konzulát, jsem našla snadno. Díky T8 byl ale hlavní vchod na prvním patře hermeticky uzavřen. Bylo třeba se přesunout do přízemí, kudy se při troše snahy dalo do budovy dostat. Tím, jak se všechno zkomplikovalo a volby začínaly připomínat hon za pokladem, sílil ve mě pocit, že tyto volby jsou skutečně důležité. 

V recepci budovy ze mě byli nejprve byli trochu zděšení, ale když jsem několikát čínsky zopakovala “Česko”, paní, co to tam měla na starosti, se probudila, zakývala chápavě hlavou, zvedla se z křesla, změřila mi teplotu a šla mi přivolat výtah. 

Český generální konzulát působil ve všem tom všeobecném zmatku jako oáza klidu a míru. Volby mi skutečně začaly připadat jako "malý svátek", jak pro Novinky.cz trefně popsal pocity krajanů předseda volební komise na českém konzulátu v Sao Paulu. A nebo jako cílová rovinka náročného maratonu. 

Češi v zahraničí letos volili v Ústeckém kraji. Tam, kde za ANO kandidoval Andrej Babiš a za Piráty Ivan Bartoš. To, jsou politici, které známe všichni. Ale v jiných stranách kandidovali lidé, kteří mimo svůj kraj nejsou tolik známí. V těch chvilích vzpomínám na debatu, kterou jsem vedla s jednou svou kamarádkou, která též dlouho žila v zahraničí. V době, kdy jsme debatovaly o volbách, žila zrovna v Indii. Říkala mi, že k volbám nechodí. Protože Češi v zahraničí obvykle volí v nějakém kraji, který většinou neznají. A že to můžeme těm lidem, co tam žijí, pokazit. Chápu její argument a do jisté míry s ním i souhlasím. Ale letos mi připadalo, že se každý hlas počítá. A že i ten můj hlas bude potřeba. Jsem moc ráda, že to nakonec všechno dobře dopadlo a že přes všechny překážky dorazilo pár lidí k volbám i v Hongkongu. A to i přesto že tady tak trochu “padaly trakaře”, jak to popsal jeden z dvaceti šesti místních českých voličů.