Oskaři 2023 aneb když jsou skutečné příběhy lepší než filmy

Život mnohdy píše lepší příběhy než by si kdokoliv z nás dokázal vymyslet. Nebo vysnít. Oskarový triumf vietnamského herce Ke Huy Quan je důkazem toho, že je třeba svým snům věřit, i když se všem okolo mohou zdát nereálné 

Dívali jste se v pondělí na Oskary? Já taky ne, protože u nás přímý přenos padl na 8 hodin ráno, a to mám na práci jiné věci. Ale výsledky jsem zaznamenala a chtěla bych připomenout, že Michelle Yeoh a Ke Huy Quan, kteří si letos odnesli tu malou zlatou sošku, jsou kromě jiného taky od nás z Hongkongu. Michelle Yeoh se sice narodila v Malajsii, ale začátky její herecké kariéry jsou spjaty se zlatou érou hongkongského filmu. Zmínila to koneckonců i ve svém děkovacím projevu. 

O Michelle se všude píše hodně, proto se zaměřím na Ke Huy Quan, který dostal Oskara za nejlepší vedlejší mužskou roli. Poprvé jsem o něm slyšela před několika týdny na přednášce o politických uprchlících z Vietnamu a jejich složitém přežívání v narychlo spíchnutých táborech v Hongkongu. Ke Huy Quan je jedním z několika vietnamských uprchlíků, kteří se odrazili od dna zoufalství hongkongských internačních táborů a dotáhli to daleko ve světě velkého byznysu a v případě Ke až do Hollywoodu. 

Pojďme se podívat, jak se to všechno seběhlo. Mezi lety 1975 a 2000 připlulo do Hongkongu po moři na 211 000 uprchlíků z Vietnamu. Největší vlna přišla po pádu Saigonu, kdy jen v roce 1979 připlulo z jižního Vietnamu po otevřeném moři do Honkgkongu 70 tisíc lidí. V historické literatuře jsou popisováni jako “boat people” (lidé z lodí), i když naprostá většina z nich viděla loď a moře poprvé na své strastiplné cestě do Hongkongu. 

Britská koloniální námořní policie byla zaskočena nejen množstvím uprchlíků, ale též tím na jakých plavidlech se do Hongkongu po moři dostali. Někteří dorazili k hongkongským břehům na archaických lodích s plachtami, které by se dobře vyjímaly v historickém filmu. Jiní na chatrných lodˇkách s plochým dnem, u kterých bylo zřejmé, že sloužily k přepravě po řece. Podle neoficiálního odhadu jednoho britského důstojníka námořní policie se do Hongkongu po moři dostalo asi jen 50 procent těch, co se na tuto nebezpečnou cestu vypravili. Zřejmě i toto měl Ke Huy Quan na mysli, když ve své děkovné řeči zmínil, že jeho cesta za americkým snem začala na lodi. 

Ke Huy Quan se narodil v roce 1971 do čínské rodiny v Saigonu, v jižním Vietnamu. Byl jedním z osmi děti a rodina se při útěku z Vietnamu rozdělila. Ke Huy Quan s otcem a několika sourozenci skončili v Hongkongu a matka s druhou částí rodiny se dostala do Malajsie. Sešli se všichni opět v roce 1979 v jižní Kalifornii, kde dostali povolení se usadit. 

Ke Huy Quan měl velké štěstí, že přežil cestu po moři do Hongkongu, ale ještě větší štěstí že ve zdejším uprchlickém táboře strávil jen jeden rok. Podle očitých svědků byly životní podmínky v táborech otřesné. Jeden tábor byl například postupně vybudován na neobydleném ostrově, kde zpočátku nebylo vůbec nic. Ani pitná voda. Ti, co peklo uprchlických táborů přežili, vzpomínají na beznaděj, obavy z budoucnosti a strach z vietnamských kriminálních gangů, které tábory ovládaly a bojovaly mezi sebou o kontrolu. Vzpomínají též na to, jak viděli to krásné město plné světel a jak moc si přáli, aby mohli v Hongkongu začít svůj nový život. Toto přání se většině z nich bohužel nesplnilo. Hongkong nepodepsal Ženevskou dohodu o přijímání uprchlíků a na základě toho odmítl Vietnamcům poskytnout možnost legalizovat jejich pobyt. Poskytl jim pouze dočasné útočiště v táborech, kde čekali na to, až je přijme některá další země. Mnozí prožili v nejistotě a ve velmi těžkých podmínkách řadu let. Ti šťastnější z nich (celkem jich bylo 143 700) byli nakonec přijati v USA, Kanadě, Austrálii a Velké Británii. A jedním z těchto šťastlivců byl i nový držitel Oskara, Ke Huy Quan: “Má cesta začala na lodi. Strávil jsem rok v uprchlickém táboře a nějak jsem skončil tady, na největší scéně v Hollywoodu. Říká se, že příběhy jako tento se stávají jen ve filmech. Nemůžu uvěřit, že se to stalo mně. To, to je americký sen.”