Hongkong po 25 letech (1): Jedna univerzita, dva tábory a my ostatní

?Některé otázky týkající se Hongkongu mi v hlavě rezonují ještě dlouho poté, co rozhovor skončil. Otázka, kterou mi položil Vladimír Kroc letos v červenci v Praze, je jednou z nich: Jak se Hongkong změnil za posledních 25 let?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, která by se vešla do několika sekund. A protože si na ni i nyní občas vzpomenu, rozhodla jsem se některé své myšlenky zhmotnit do slov. Dnes se vrátím ve svých vzpomínkách tam, kde pro mě hongkongské dobrodružství v roce 1997 začalo a kde zřejmě i skončí. Na Hongkongskou univerzitu, též známou pod zkratkou HKU. 

Kruh se uzavírá. Po mnoha letech jsem se vrátila na univerzitu, kde jsem tehdy s nadšením průkopníka, co objevil zlatou žílu, vystudovala, co se dalo a co jsem si tehdy mohla časově a finančně dovolit. Po studiích jsem na HKU ještě pár let pracovala, než jsem se porozhlédla po jiných univerzitách ve městě a většinu let působila tam. Letos v srpnu jsem se HKU vrátila. Mám z toho velkou radost a vážím si té příležitosti. Má nová katedra je dobře zorganizovaná, kolegové jsou milí, mám hezkou kancelář s oknem a počítačem a po pár měsících už v novém kampusu, který byl postaven u příležitosti stého výročí založení HKU, nebloudím. Jsem též ráda, že po třech letech, kdy v Hongkongu přednášky probíhaly jen přes Zoom, můžeme opět vidět studenty tváří v tvář. Nebo přesněji řečeno rouškou v roušku. Je zvláštní, že vlastně vzájemně nevíme, jak vypadáme. Známe se se studenty od vidění, ale jen od nosu nahoru. 

A protože jsem zažila HKU před 25 lety i dnes, pokusím se vám přiblížit mé zkušenosti a současná pozorování. Začneme v současnosti. Minulý měsíc se ke mně na konzultaci přihlásila studentka jménem Siobhan s anglickým přijímením. Čekala jsem, že se ve dveřích objeví Evropanka, studentka na výměnném pobytu. K mému překvapení ale Siobhan, která si za celou hodinu konzultace nesundala roušku, od nosu nahoru vypadala úplně jako Hongkongžanka. Hned mi to vysvětlila - její otec je Ir, maminka z Hongkongu a ona chodila do mezinárodní školy v Thajsku. Na HKU studuje psychologii. Měla sice možnost jet studovat do Irska, ale když slyšela o útocích na asijsky vypadající lidi v Evropě v souvislosti s covidem, rozhodla se pro Hongkong. 

Na konzultaci přišla Siobhan rozrušená, protože cestou na univerzitu na zastávce metra musela projít kolem po zuby ozbrojené protiteroristické jednotky doprovázené skupinou ozbrojených policistů. Svěřila se mi, že se bála, protože měla na sobě černé tričko (mladí lidé protestující proti vládě bývali často oblečení v černém, a i dnes policie považuje mladé lidi v černém automaticky za podezřelé) a v batůžku měla nějaké léky. Uvažovala, jestli má po konzultaci riskovat cestu domů metrem nebo si raději vzít taxík. Demonstrace síly policie a zvláště protiteroristické jednotky, které v ulicích a v metru děsí nejen studenty, je záležitostí posledních třech let. 

Úplně nejpřekvapivější mi ale přišlo vyprávění Siobhan o tom, jak funguje či nefunguje spolupráce studentů na povinných projektech. Složení studentů na HKU se za posledních 25 let zásadně změnilo. Během mých doktorandských studií jsem měla jen jednu kolegyni z pevninské Číny a dva kolegy z Indie. Já jsem byla jediná studentka z Evropy. Naprostá většina studentů byla z Hongkongu. Při studiu mezinárodního práva a žurnalistiky jsem měla jen několik málo kolegů z Číny. A po vystudování jsem ve všech předmětech, které jsem na HKU učila, měla za celou dobu jen jednu studentku z pevninské Číny. Studenti z Číny byli na tehdy na HKU vzácnou vyjímkou. 

Dnes je situace velmi odlišná. Studenti z pevninské Číny kvůli geopolitickému napětí dávají stále častěji přednost studiu v Hongkongu před USA a Austrálií. Letos HKU zaznamenala rekordní počet přihlášek z pevninské Číny, celkem 15 tisíc. Hongkongské univezity dotované vládou mají strop pro studenty ze zahraničí, mezi které studenti z Číny spadají. Je to 20 procent z celkového počtu studentů bakalářského a magisterského studia. Přesto v loňském akademickém roce na HKU studovalo téměř 4 tisíce studentů z pevninské Číny. 

Je to změna, kterou je vidět a slyšet na první pohled i poslech. Mandarínská čínština je slyšet všude. I ve velké přednáškové hale jsem si všimla, že se studenti sdružují podle místa svého původu. Zjednodušeně řečeno, na jedné straně sedí studenti z Hongkongu, na druhé straně studenti z Číny a mezi nimi několik mezinárodních studentů jako Siobhan. Co jsem už ale nezaznamenala je jak spolu (ne) spolupracují na povinných projektech. Siobhan vypadá čínsky a mluví kantonsky i mandarínsky, takže by teoreticky neměla mít žádný problém. Problém by ale neměla mít především proto, že vyučovacím jazykem na HKU je angličtina a všechny přednášky a semináře probíhají pouze v angličtině. V praxi je ale situace jiná. Podle Siobhan hongkongští studenti při práci ve skupině mluví zásadně pouze kantonsky. I když Siobhan kantonsky rozumí a mluví, její kantonština není na takové úrovni, aby v ní mohla diskutovat o mezinárodní politice. Hongkongští studenti, kteří jsou v její skupině, ji ignorují a diskutují v kantonštině. 

Studenti z pevninské Číny prý poslušně diskutují v angličtině, i když též tvoří homogenní skupiny. Nikdy by si prý nedovolili diskutovat v mandarínštině, spíše se snaží předstívat, že mandarínsky nemluví. Hongkongští studenti je nejen ignorují, ale dávají jim najevo i svou přezíravost a nechuť.

 “Pokud vidíte nějakého studenta, jak sedí o samotě a nikdo se s ním nebaví, bude určitě z Číny, “ tvrdila mi Siobhan.

Sama říká, že svou znalost mandarínské čínštiny před ostatními studenty raději skrývá, aby se též nestala terčem zášti hongkongských studentů. Podobná situace je i na koleji. Hongkongští studenti mluví jen kantonsky a dávají najevo svůj nezájem bavit se se zahraničními studenty. 

Toto je jedna z velkých změn, ke které tu na univerzitách za posledních 25 let došlo. Vzpomínám si, že jsem po svém příjezdu do Hongkongu v roce 1997 strávila první semester na koleji mezi studenty prvního ročníku bakalářského studia. Všichni byli z Hongkongu a asi o 10 let mladší než já. Přesto mě přijali velice dobře. Zvali mě na dim sum (ráda bych s nimi bývala šla, ale obvykle vyráželi ve 4 hodiny ráno) a mluvili se mnou anglicky. I proto jsem se nikdy pořádně nenaučila kantonsky. Má spolubydlící Annie mě naučila jen “Vstupte” (protože u nás pořád někdo klepal na dveře) a jednu kantonskou nadávku, kterou dodnes občas šokuju Hongkongžany (obvykle se snažím dopátrat, proč je to tak zlá nadávka, když soudě podle slov zní docela nevinně). Podobná situace byla mezi mými kolegy doktorandy. Byli hodně družní, všude mě zvali a mluvili anglicky. S několika z nich jsem dosud v kontaktu. 

I když to na první pohled nevypadá, atmosféra na hongkongských univezitách se změnila. Je na nich cítit následky politických bojů a společenského hnutí let minulých. A nemyslím tím jen politické nepokoje a protesty z roku 2019. Začalo to už o několik let dříve, přesněji v roce 2010, hnutím zvaným “lokalismus” a symbolickým odmítáním všeho zvenčí, ať už to byla angličtina nebo mandarínská čínština. Důraz je kladen na hongkongskou kulturu, identitu a jazyk. I když angličtina je stále v Hongkongu úředním jazykem, postupně se na mnoha místech, i na HKU (například v kursech pro další vzdělávání zaměstnanců), stále více prosazuje kantonština. 

Dle mého pozorování jsou vztahy mezi mými studenty magisterského studia o poznání lepší než u bakalářů. I když i tam na přednášce vidím pospolu sedící skupinky studentů z pevninské Číny, při práci na projektech Čínani, Hongkongžani a mezinárodními studenti spolupracují. Na rozdíl od bakalářů mají magisterští studenti nejen více životních zkušeností, ale mnoho z nich studuje jen z vlastního zájmu a pro potěšení. Jsou mezi nimi například místní lidé, co studují po večerech při zaměstnání a pevninští Číňani, kteří přijeli na magisterské studium do Hongkongu poté, co dokončili bakaláře na univerzitách v USA. Celková atmosféra na přednáškách je velmi přátelská. 

Ale zpět k Siobhan. Navzdory vypjatým vztahům mezi studenty se nevzdává, ale myslí si, že byla chyba jet studovat do Hongkongu. Zahraničním studentům Hongkong nedoporučuje. A těší se na výměnný pobyt na univerzitě v Irsku. Snad tam konečně pozná ten pravý studentský život, na který bude mít tak hezké vzpomínky, jako mám já na mé studium v Hongkongu před 25 lety.