- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
se kterým jsem se setkala, než jsem doškobrtala do porodnice. Tam se pak za dramatických okolností narodil Junior a můj život nabral úplně nových obrátek.
Přesto jsem na Natashu nezapomněla, protože vtipných, hodných a inteligentních lidí je jako šafránu a je mi líto, když mi zmizí ze života. I Natashe se za pár měsíců po našem setkání za dramatických okolností narodil syn.
Udržet kontakt nebylo jednoduché. Natasha byla vždy zásadně proti sociálním sítím. Už jen z představy Facebooku dostávala osypky. I přesto se mi podařilo občas o ní něco zaslechnout. Její syn se narodil v Melbourne, kde žijí její rodiče a dvě sestry. Její sympatické starší sestře Ludmile, kterou jsem taky potkala v Hongkongu, se též narodil syn ve stejném roce jako Natashe. Bylo toho velmi málo, ale byla jsem ráda za každou zprávu.
Naštěstí Natasha nakonec objevila Instagram. Z toho jsem měla radost, protože jsem viděla, jak její syn roste, jak cestují a že mají hezký život. Natasha se vrátila do Hongkongu a její syn chodil do Australské mezinárodní školy. Od společných známých jsem se dozvěděla, že život Natashi se pak zkomplikoval a že se s manželem dohodli na rozvodu. A pak mi na pár let úplně zmizela z očí i z doslechu. Myslela jsem si, že se vrátila zpátky k rodině v Melbourne. Jediné spojení, které nám zůstalo, byl právě Instagram. Natasha mi tam občas dala “like” k některým fotkám z Hongkongu. To se mi stává u lidí, kteří v Hongkongu dříve žili a občas se jim po něm stýská.
Až po nějakém čase mě zarazilo, že Natasha též na Instagram dávala fotky z Hongkongu. Zřejmě jí Hongkong chybí a občas sdílí staré fotky, myslela jsem si. Ale když to trvalo delší dobu, začalo mi to vrtat hlavou a odvážila jsem se k dotazu: Natasho, Ty jsi v Hongkongu?
A tak k došlo v sobotu 19.2.2022 k našemu dalšímu historickému setkání. Natasha navrhla procházku v Hongkongském parku, abychom se vyhnuly povinnosti zaregistrovat se do systému (každý vstup do restaurace, kavárny i obchodu podléhá nyní povinnemu naskenování QR kódu aplikace LeaveHomeSafe s našimi osobními daty a od 24.2. i povinného naskenování speciálního QR kódu o očkování).
Ten původní plán nám nevyšel, protože venku ten den lilo jako z konve. Zajímavé je, že jsme obě přišly na sraz o 15 minut dříve. A úplně náhodou jsme se potkaly v kavárně nedaleko onoho parku. Byla jsem překvapena, že jsme se po 13 letech a v rouškách ještě vůbec poznaly.
Měly jsme si po těch letech co povídat. Bylo toho tolik, že jsem se Natashi ani nestačila zeptat na Ukrajinu, odkud původně pochází její rodina. A kde část její rodiny stále ještě žije. Ani jednu z nás tehdy nenapadlo, že by tam Putinova armáda mohla skutečně vtrhnout a rozpoutat válku. A že naše každodenní starosti budou ve světle těchto hrůz nepodstatné.
V Hongkongu se demonstrace na podporu Ukrajiny nekonaly. Svoboda projevu a shromažďování nám byla odebrána někdy před dvěma lety. Podle posledních “covidovych opatření” mohou dnes po ulici jít vedle sebe nebo stát vedle sebe jen dva lidé. To je problém i pro naši tříčlennou rodinu, když se potřebujeme přesunout z bodu A do bodu B. Naštěstí já chodím pomalu a navíc pořad něco fotím, takže se i za normálních okolností držím v závěsu za mými dvěma chlapíky.
Zaznamenala jsem ale tyto plakátky na podporu Ukrajiny, které se vyskytly v centru města. Skrze QR kód je možné poslat Ukrajině finanční pomoc.
Demonstraci jednoho muže zorganizoval a vyfotil můj kamarád Jami, americký Číňan z New Yorku, který vyrazil do centra Hongkongu v modré bundě a se žlutým transparentem.
A o víkendu lidé sdíleli informace o restauraci “Ivan the Kozak”. Mnozí se dříve domnívali, že se jedná o restauraci ruskou, a teď zjistili, že je to ve skutečnosti restaurace ukrajinská.
Do restaurací zatím chodit můžeme. Sice u stolu musíme sedět jen po dvou a jen do šesti hodin večer (protože jak všichni dobře víme, přesně po 18. hodině vychází ven covid), ale jsme rádi i za to.
O víkendu se prý před restaurací “Ivan the Kozak” tvořily fronty, protože lidé chtěli alespoň takto vyjádřit svou podporu jejím ukrajinským majitelům i napadené Ukrajině.
Při pohledu na mapu by se mohlo zdát, že je tato válka daleko. Přesto mnozí z nás i tady cítí, že je velmi blízko . A že poznamená životy nás všech na mnoho let. Nejlepší, co mě teď napadá, je snažit se žít den za dnem, krok za krokem a co možná nejlépe, jak to za dané situace jde. Řešit problémy tak, jak přijdou. A myslet na to, že je teď hodně lidem hodně těžko. Nejen nám.
Jen přemýšlím, jak to bude s Natashou. Po našem předposledním setkání jsem skončila na operačním sále a po tom posledním vypukla válka. Ale starosti si s tím dělat nebudu. Jako mnoho dalších věcí, i toto za nás určitě vyřeší hongkongská vláda. Dovedu si představit, že brzy budou rozhodovat i o tom s kým, kdy a na jak dlouho se budeme moci setkat. Jen doufám, že se na našem příštím historickém setkaní s Natashou zase poznáme a že se to obejde bez nějakých dramatických následků.
Natasha se zmínila o své ukrajinské rodině jen velice krátce na sociálních sítích. Jako mnozí jiní i ona si dala do profilu ukrajinskou vlajku. Ale včera v noci, když jsem zase nemohla spát, mě najednou zaskočilo oznámení, že má nejlepší polská kamarádka Renata, která žije v Pekingu, si dala do profilu polskou vlajku. Nevím přesně, jak si to vyložit…a raději nebudu spekulovat.
Další články autora |