Hongkong a Ukrajina (a tak trochu i Austrálie a Polsko)

V druhé polovině února jsem se sešla na kafe s mou kamarádkou Natashou. Natashu znám už mnoho let a mrzelo mě, že jsme se dlouho neviděly. Naše poslední setkání před 13 lety si pamatuji přesně. Natasha byla totiž poslední člověk,

se kterým jsem se setkala, než jsem doškobrtala do porodnice. Tam se pak za dramatických okolností narodil Junior a můj život nabral úplně nových obrátek.

Přesto jsem na Natashu nezapomněla, protože vtipných, hodných a inteligentních lidí je jako šafránu a je mi líto, když mi zmizí ze života. I Natashe se za pár měsíců po našem setkání za dramatických okolností narodil syn.  

Udržet kontakt nebylo jednoduché. Natasha byla vždy zásadně proti sociálním sítím. Už jen z představy Facebooku dostávala osypky. I přesto se mi podařilo občas o ní něco zaslechnout. Její syn se narodil v Melbourne, kde žijí její rodiče a dvě sestry. Její sympatické starší sestře Ludmile, kterou jsem taky potkala v Hongkongu, se též narodil syn ve stejném roce jako Natashe. Bylo toho velmi málo, ale byla jsem ráda za každou zprávu. 

Naštěstí Natasha nakonec objevila Instagram. Z toho jsem měla radost, protože jsem viděla, jak její syn roste, jak cestují a že mají hezký život. Natasha se vrátila do Hongkongu a její syn chodil do Australské mezinárodní školy. Od společných známých jsem se dozvěděla, že život Natashi se pak zkomplikoval a že se s manželem dohodli na rozvodu. A pak mi na pár let úplně zmizela z očí i z doslechu. Myslela jsem si, že se vrátila zpátky k rodině v Melbourne. Jediné spojení, které nám zůstalo, byl právě Instagram. Natasha mi tam občas dala “like” k některým fotkám z Hongkongu. To se mi stává u lidí, kteří v Hongkongu dříve žili a občas se jim po něm stýská. 

Až po nějakém čase mě zarazilo, že Natasha též na Instagram dávala fotky z Hongkongu. Zřejmě jí Hongkong chybí a občas sdílí staré fotky, myslela jsem si. Ale když to trvalo delší dobu, začalo mi to vrtat hlavou a odvážila jsem se k dotazu: Natasho, Ty jsi v Hongkongu? 

A tak k došlo v sobotu 19.2.2022 k našemu dalšímu historickému setkání. Natasha navrhla procházku v Hongkongském parku, abychom se vyhnuly povinnosti zaregistrovat se do systému (každý vstup do restaurace, kavárny i obchodu podléhá nyní povinnemu naskenování QR kódu aplikace LeaveHomeSafe s našimi osobními daty a od 24.2. i povinného naskenování speciálního QR kódu o očkování). 

Ten původní plán nám nevyšel, protože venku ten den lilo jako z konve. Zajímavé je, že jsme obě přišly na sraz o 15 minut dříve. A úplně náhodou jsme se potkaly v kavárně nedaleko onoho parku. Byla jsem překvapena, že jsme se po 13 letech a v rouškách ještě vůbec poznaly. 

Měly jsme si po těch letech co povídat. Bylo toho tolik, že jsem se Natashi ani nestačila zeptat na Ukrajinu, odkud původně pochází její rodina. A kde část její rodiny stále ještě žije. Ani jednu z nás tehdy nenapadlo, že by tam Putinova armáda mohla skutečně vtrhnout a rozpoutat válku. A že naše každodenní starosti budou ve světle těchto hrůz nepodstatné.

V Hongkongu se demonstrace na podporu Ukrajiny nekonaly. Svoboda projevu a shromažďování nám byla odebrána někdy před dvěma lety. Podle posledních “covidovych opatření” mohou dnes po ulici jít vedle sebe nebo stát vedle sebe jen dva lidé. To je problém i pro naši tříčlennou rodinu, když se potřebujeme přesunout z bodu A do bodu B. Naštěstí já chodím pomalu a navíc pořad něco fotím, takže se i za normálních okolností držím v závěsu za mými dvěma chlapíky. 

Zaznamenala jsem ale tyto plakátky na podporu Ukrajiny, které se vyskytly v centru města. Skrze QR kód je možné poslat Ukrajině finanční pomoc.

Demonstraci jednoho muže zorganizoval a vyfotil můj kamarád Jami, americký Číňan z New Yorku, který vyrazil do centra Hongkongu v modré bundě a se žlutým transparentem.

A o víkendu lidé sdíleli informace o restauraci “Ivan the Kozak”. Mnozí se dříve domnívali, že se jedná o restauraci ruskou, a teď zjistili, že je to ve skutečnosti restaurace ukrajinská.

Do restaurací zatím chodit můžeme. Sice u stolu musíme sedět jen po dvou a jen do šesti hodin večer (protože jak všichni dobře víme, přesně po 18. hodině vychází ven covid), ale jsme rádi i za to.

O víkendu se prý před restaurací “Ivan the Kozak” tvořily fronty, protože lidé chtěli alespoň takto vyjádřit svou podporu jejím ukrajinským majitelům i napadené Ukrajině.

Při pohledu na mapu by se mohlo zdát, že je tato válka daleko. Přesto mnozí z nás i tady cítí, že je velmi blízko . A že poznamená životy nás všech na mnoho let. Nejlepší, co mě teď napadá, je snažit se žít den za dnem, krok za krokem a co možná nejlépe, jak to za dané situace jde. Řešit problémy tak, jak přijdou. A myslet na to, že je teď hodně lidem hodně těžko. Nejen nám. 

Jen přemýšlím, jak to bude s Natashou. Po našem předposledním setkání jsem skončila na operačním sále a po tom posledním vypukla válka. Ale starosti si s tím dělat nebudu. Jako mnoho dalších věcí, i toto za nás určitě vyřeší hongkongská vláda. Dovedu si představit, že brzy budou rozhodovat i o tom s kým, kdy a na jak dlouho se budeme moci setkat. Jen doufám, že se na našem příštím historickém setkaní s Natashou zase poznáme a že se to obejde bez nějakých dramatických následků. 

Natasha se zmínila o své ukrajinské rodině jen velice krátce na sociálních sítích. Jako mnozí jiní i ona si dala do profilu ukrajinskou vlajku. Ale včera v noci, když jsem zase nemohla spát, mě najednou zaskočilo oznámení, že má nejlepší polská kamarádka Renata, která žije v Pekingu, si dala do profilu polskou vlajku. Nevím přesně, jak si to vyložit…a raději nebudu spekulovat.