Prosté poděkování…

Komu? Skvělé partě lékařů a sestřiček za zorganizování sportovního, společenského a především nezapomenutelně krásného odpoledne s jejich pacienty. Když tak o něm uvažuji, poměrně neobvyklé a záslužné. Já vím, blog se hemží články o viróze a tak budu asi out. Nevadí, obyčejného poděkování není nikdy dost. Sportovní odpoledne zdravotníci pořádali nikoli pro sebe, ale právě pro svoje pacienty.  Jednalo se především o ty, kterým byla transplantována ledvina, těch, kteří na stejný zákrok čekají, i ty, kteří mnoho let dochází na dialýzu.

Je až neuvěřitelné to propojení zdravotníků s jejich pacienty a s jejich životními příběhy i jejich vděk a láska.

Díky své kuželkové spoluhráčce, sestřičce Irence, jsem měl tu čest se akce zúčastnit. Každý účastník si totiž mohl přivést někoho z rodiny, no a já jsem rodinu sestřičky zastupoval.

Dialyzační středisko firmy Fresenius Medical Care Karlovy Vary má centrálu v Praze a zdejší oddělení má pronajaté. Mně se naskytla možnost absolvovat malý exkurz. Nebyl plánovaný, vlastně to byla forma poděkování, za moji pomoc při odvážení nezkonzumovaných dobrot. Byly určeny pro personál a pacienty, kteří se akce nemohli zúčastnit. A věřte, že jsem měl oči na vrchu hlavy.

Prostorné jednotlivé sály cca. pro 12 pacientů, pohodlná polohovatelná lůžka, nejnovější přístroje, potřebná aparatura, LCD televizory pro ukrácení minimálně 4 hodinové procedury pacientů dialýzy. Zaujal mne i prosklený chladící box (známe z restaurací), zaplněný chutně obloženými bagetami. Pro pacienty samozřejmě zdarma.

„Nezavděčíš se všem, Jiříku, jsou i tací, kterým je tohle všechno málo…“ s nádechem výčitky v hlase sděluje moje milá průvodkyně.

 A průběh akce? Podotýkám, že se pořádá každoročně a toto bylo potřetí. A já jsem si tak trochu připadal, jako na srazu spolužáků.  Srdečná uvítání, představování rodinných příslušníků, objetí, polibky… Otázky stran zdraví? Zbytečné – všichni jen svítili spokojeností a radostí, jak si užijí nejen setkání s blízkými, ale i jak si zasportují. Stůl se začal zaplňovat dobrotami (každý účastník nějakou přispěl) a brzy se téměř prohýbal. Sýrové i jiné mísy, spousty zákusků, samozřejmě i přílohy k vínu. Nechyběly dokonce ani obligátní řízečky.

Sám jsem bohužel nepřinesl nic, což mi bylo nepříjemné, a tak jsem z ostychu vedl těžký boj s mlsnotou. Situaci zachránila moje průvodkyně. Přinesla čokoládové řezy a jen při pohledu na ně se srdce smálo a jeden měl co dělat, aby neslintal…Občerstvení a nápoje byly do určitého limitu zdarma, a tak nebylo s podivem, že spokojenost byla na všech frontách a všichni se těšili na bowlingové klání.

 Sportovní část organizovala paní primářka Dáša. Mladá, hezká, milá, energická, jistě empatická žena a sportovní typ. Přivítací projev, počítání rukou zájemců o účast v soutěži, seznamy, třídění a vylosování bowlingových družstev.

Pět po šesti hráčích, všichni hořící zájmem, nadšením a napětím.  Vůbec nebylo podstatné, jakým stylem se dosahovalo výsledků. Mnozí účastnici dokonce hráli nejen poprvé, a to ještě se zdravotním handicapem…

Navzdory všemu se bojovalo srdnatě, každý povedený Strike (všechny kuželky shozeny), byl odměněn velkým jásotem nejen samotného závodníka, ale i jeho spoluhráčů a fandů.  Našlo se i několik trochu netradičních „závodníků“, kteří si kvůli odplavení nervozity, či jistější ruky posilovali sebevědomí u baru. Nijak přehnaně a žádný kvůli tomu nebyl diskvalifikován. Především se však u baru tvořily hloučky pacientů, „jejich“ sestřiček, „jejich „doktorů“, povídalo se a všichni měli dobrý pocit.

Deset kol (frame) pro všechna družstva dohrána, paní Dáša vyhodnotila, sestavila žebříček a vyhlásila vítěze.

Cena útěchy překvapila stejně jako cena pro nejstaršího závodníka. Nástup tří nejlepších družstev, fotografování, odměny v podobě dárkové tašky i s poděkováním od výše uvedené firmy. Vítězné družstvo ještě dostalo malý zlatý pohár s mini „šampíněm“. Také jsem takový obdržel (za nejlepší výkon večera) a k tomu snad cena nejvyšší - polibek od šarmantní paní primářky.

Byl jsem kapku v rozpacích z nejistoty, jestli to bylo spravedlivé, ale potlesk moje rozpaky rozptýlil. Vlastně jsem tam byl jediný „profík“. Nebo jsme byli dva, Irenko?

Zábava příjemné atmosféře pokračovala a mně připadalo, že nikdo netouží po jejím konci. Paní primářka se ukázala jako vynikající společnice a tak se nelze divit, že kolem sebe měla neustále nějaký hlouček.

Loučení bylo přátelské, dojemné a mnozí se nestyděli za slzičky. 

Nedivil jsem se. I mně bylo dobře, a tak budu celý rok doufat, že mne moje „kuželková kolegyňka“ příští rok zase přizve.

 Dnešní článek jsem napsal, abych jím vyjádřil svůj obdiv a dík zúčastněným karlovarským zdravotníkům a nejen těm. 

Patří vlastně všem, kteří svoje povolání „bílých andělů“ berou především jako poslání a pacienti pro ně nejsou pouhým zdrojem obživy. 

Pokud je v naší zemi víc takových, jako ti, s jakými jsem se to jedno krásné odpoledne setkal, není na tom naše zdravotnictví zase tak zle. 

Z pohledu zatím relativně zdravého seniora patřím tedy k jeho obdivovatelům…

 Hodně zdraví a pohody přeji.                      Váš Jiří