Potkal jsem Barunku…

 Doba covidová… Prožíváme „na plný pecky“. Pokud neposloucháme, nedíváme se nebo nečteme příliš často komentáře o „stavu hladiny“ v naší populaci, hledáme…Napadá mě jeden známý televizní pořad o čase (uváděl pan Karel Čáslavský).

 Ztracený? Jak pro koho...

Nedobrovolný nadbytek času vyplňujeme, nebo máme možnost trávit různě. Mnoho z nás „objevilo“ kouzlo procházek. Také…

Na včerejší jsem potkal „Barunku“. A musím se podělit... Byla pro mne inspirující…

Barunka, Barunka…Nemůžu se nabažit toho jména, neb je to první osůbka v mém brožovaném životě s tímto nádherným jménem. Musím jej dále více používat, takže čtenáři snad prominou.

Zamyšlen si to „štráduji“ po lesní cestě krásnými karlovarskými lesy. Kromě jejich statusu klidu a míru se klidně může přidat i novodobý: „covidový pejskařský ráj“. Já vím, zní to „hnusně“, ale to mě jen tak napadlo. Takže raději jenom bez toho přívlastku.

Při mém tempu chůze, ovlivněnému problémy s koleny, mě dochází a míjí dlouhovlasá, urostlá, vyšší dívenka (že by Barunka?).

„Teda slečno, Váš cestovní fofr je „následováníhodný“ riskuji odezvu… Přišla.

„To nic není, já tak chodím stále, nechcete se přidat?“

A mám co jsem „chtěl“!!

„Rád, (šiš jak se mě práší od h..y) ale nevím kam jdete?“

„Jenom na Goetovku (známou a oblíbenou karlovarskou vyhlídku)“.

„Zkusím (tý vogo, to jsou asi ještě 2 km) ale nevím, zda Vám budu stačit?“

„Budete (milá…), já se přizpůsobím“.

Mírnější tempo je protkáno gentlemanskými otázkami z mé strany (to já umím).

Osamocená procházka je mimořádně bez pejska (nechtělo se mu), je žákyní 9 třídy, momentálně na distanční výuce, po skončení chce absolvovat další studium. Po vyjmenování všech stupňů si pamatuji akorát ten poslední – policistka v aktivní službě!! Chvíli třídím myšlenky, začíná mě docházet její povzdech nad ztrátou kurzu cvičení a sebeobrany. Distančně se to sice dá, ale není to vono.

Témata hovoru nasazuji, vzhledem k věku mé společnice, diplomatická (to také umím). Prozrazen věk maminky (44) a taťky (46), jméno a věk sestry. Potěšen, Katka – 11 let. Opětuji – mám také dceru Katku. 

Na lavičce u rozhledny, naše debaty nabírají témata a Barunka „perlí“ rozhledem. Skoro mám podezření, že ten věk…??

Při návratu po stezce „ke studánce“ (mé výchozí stanoviště procházky) jsem se „přiznal“ k mé blogerské minulosti. Navazovalo to na naší debatu o sesterské lásce. Můj nejlepší, bohužel soukromý článek ( Budeme se také loučit...?). Barunka slíbila, že přečte a zapsala si do „dotykáče“ mou adresu blogu. Během psaní přijímá hovor – máma!!

„Promiň, měla jsem vypnuté zvonění“…“Jsem na procházce s jedním pánem“…

Šiš, ta nádherná prostota… S jedním pánem v lese, 15 let, hezká holka. Matku určitě braly mrákoty. Konec nevím, klasicky zavěsila. A doprovodila mě k té, výše jmenované studánce.

Loučíme se, nic si neslibujeme, děkuji za doprovod. Slibuji nový článek na blogu…Plním.

Barunko, pokud čteš, máš můj obdiv, pozdravuj maminku. Za tu bezprostřednost, za odvahu nehledat nějaké klišé debaty se starým pánem.

Když píši slíbené, mám tajný plán – vyzradím. Budu dále chodit na procházky (kolena potřebují) a tajně doufat, že se opět potkáme. Navážeme debaty, vyvenčíme Tvého pejska a…

To je zajímavý, čím já se dokážu „vyhecovat“ ke psaní… Asi ten věk.

Děkuji za přečtení.       Váš Jiří