Jak vidím slavnou D1…

„Ještě větší katastrofa, než jsme doufali!“ parafrázuji větu z jednoho známého filmu, vystihující moji zkušenost. To tedy bylo něco! A když k tomu přihodím další zpestřující zážitek, dobrodružství na můj vkus víc, než dost. Ve druhém jde o Kolomaznici (postavička známá z mých článků), které jsem zase jednou naletěl. Ale o tom až jindy. Snad jen tolik, že mne ona dáma požádala o přátelskou službu, tedy abych jeden víkend fungoval jako její osobní taxikář. Nedokázal jsem odmítnout, a tak jsme se společně vydali na „sjíždění“ D1.

Do matičky Prahy skvělé, pražský okruh bravurně a bez problémů profrčen, ale pak „bum“!  Rázem bylo po vyjížďkové idylce, najel jsem na tu negativně proslulou dálnici…

Asi bych měl podotknout, že „déjednička“ byla v mém případě „premiéra“. Jednou jsem sice po ní už jel, ale to bylo kdysi dávno, ještě za hlubokého „totáče“, takže jako bych nejel… Tehdy jsem nedostatky ani zvlnění silnice jaksi nevnímal, byli jsme zvyklí nereptat a všechno akceptovat.

Ale teď!? Ve svobodné zemi, kde by všechno mělo být lepší? Nebylo, jen jedna hrůza!

Jako bych tušil co by mne čekalo, po zavedení dálničních poplatků jsem naše dálnice „míjel“ a raději jsem si hledal nezpoplatněnou trasu a nevadilo mi, že cesta trvala déle. Už vlastně nemám kam chvátat, a tak při jízdě vychutnávám krásy naší zemičky a spotřebu neřeším. Jenže tentokrát mi Kolomaznice provokativně na okno vylípla známku, takže už nešlo dálnici ignorovat.

Už kousek za Prahou odmítal podvozek mého zánovního „miláčka“ na čtyřech kolech tlumit pekelné vibrace, a ty neustávaly a neustávaly. Okoukal jsem zřejmě zavedený trik ostatních řidičů a přejel jsem do pruhu pro předjíždění a pro nejrychlejší vozidla. Na tempomatu jsem nastavil nejvyšší povolenou rychlost (130 km) a v jednom kuse jsem drze „předjížděl“. Vibrace ustaly tak mocně, že mne až zmáhala ospalost. Moje „hlemýždí“ rychlost se však ani v nejmenším nezamlouvala řidičům silnějších vozů, evidentně jsem nervoval, a tak naznačovali, abych se vypařil a pokračoval v jízdě v pomalejším pruhu.

Několikrát jsem poslechl, jenže vibrace mne rušily tak mocně, že jsem se do nedovoleného pruhu v jednom kuse drze vracel a nadávky i neslušné posuňky řidičů ignoroval.

No co! Jedu přece dost rychle! Omezuji provoz? Ne! Tak proč vadím?  Předjíždějícím? Vím, že ani při předjíždění se nemá překročit povolená rychlost. Řeknete, že krátce – možná, snad. Dobře, ale co pak? Zařadím se před předjetý vůz a nasadím tu povolenou? Když ne, pojedu rychlostí nedovolenou a dopustím se přestupku!

Zuřivě blikající auta mne však začala předjíždět zprava, takže jsme se dostávali do jízdy souběžné. V jisté situaci ji vyhláška povoluje.

Nejdelší část D1 jsem si tedy profrčel v levém pruhu, pravý jsem si „odborně“ vyhodnotil jako překážku silničního provozu a objížděl jsem „stotřicítkou“ jako by se nechumelilo. Když jsem před Brnem tu zatraceně „horkou“ dálnici opustil, vydechl jsem úlevou. Měl jsem štěstí, protože mi vůbec není jasné, jak bych svévolné změny jízdy zdůvodňoval policajtům.

Jízda zpět probíhala stejně jako jízda tam, jen neslušných posuňků a nadávek řidičů přibylo, chvílemi skoro šlo o život, a každým kilometrem ve mně narůstal pekelný dopal na náš stát.

Jak si za těchto okolností vůbec dovolí vybírat tak nehorázně vysoký poplatek za dálniční známku?! Za jízdu, která se na slavné D1 stává životu nebezpečnou záležitostí?  Tankodrom ničící podvozky vozidel a nebohé nervy řidičů! A což teprve ta negativní a ostudná reputace u řidičů z cizích zemí!?

Živě jsem si představoval, čím asi doma začínají vyprávění o naší zemi…

Fuj, ta ostuda!

Tedy, řeknu vám, „déjednička“ mi uvízla hodně hluboko v žaludku a nesmírně lituji řidiče, kteří jsou nucení ji zdolávat často nebo dokonce každý den.

 Hezké dny přeji.                      Váš Jiří