A jsou tu zas! Stejní, jejich „dětičky“, či úplně noví?

Aby bylo jasno. V našem vztahu, tedy v mém s Éliškou, tedy v  kočko-člověčím, to není vždycky idylka. V žádném případě není natřen jen na růžovo. Ale kritizuj a odsuzuj způsoby jiného druhu, když o něm zrovna moc nevíš. A konec konců kritizovat nehodlám, protože to dokáže každý blb. Takže nekritizuji a hlavně se nevztekám. Nebylo by to totiž k ničemu a stejně si nejsem jistý, kdo z nás mívá vlastně pravdu… Kočka? Já? Lovectví je přece u jejího druhu přirozené. To dobře víme, a přesto se nám to často nelíbí. Co nelíbí! Vůbec nám to nejde pod nos a připadá nám to dokonce kruté a zvrhlé. Tedy mně určitě.

Jo, abych nezapomněl - o čem je vlastně řeč? O mé kočičí družce Élišce a jejich manýrech.

Že mi občas přinese ukázat nebo dokonce mi věnuje dárek – mrtvou myš, toleruji, protože jsem si zatím nevšiml, čím by ty dlouhoocasé potvory přinášely nějaký užitek. Všude jen samé díry. To, že je Éliška před usmrcením krutě a sadisticky mučí a kromě jiného s nimi třeba ještě mlátí o zem, už se mi zamlouvá méně. Přesto ty zvrhlé hrátky akceptuji, pokud je ovšem provozuje na zahradě. Několikrát se pokusila mi umění krutého gladiátora předvést v obýváku, ale narazila. Nadával jsem jako špaček, navlékl rukavice, polomrtvou myš jsem jí zabavil a s odporem ji vyhodil. Daleko nebo hluboko a v naději, že nebude objevena a vydolována. Ale to se nebude hýbat, což kočky neláká.

Éliška nechápavě koukala, řekl bych až ukřivděně, protože jsem nedocenil její velkorysý dar. A byl klid.  Samozřejmě, že jen do další „předváděčky“.

No a pak vypukl problém většího kalibru, a ten mě pěkně vytočil.

   Stejně jako vloni, se mi s příchodem jara vrátili „mojí“ rehkové a pracně začali budovat hnízdečko pro svoje potomky. Jestli šlo o ty loňské nebo už o jejich dospělé „dětičky“, nemohu sloužit. Ale to není podstatné. Čtenář, který navštívil a prohlédl si loňský časosběrný dokument, ví o čem je řeč. Poučen čtenářskými ohlasy a prognózami, že ptáci se nikdy nevracejí do loňského hnízda, jsem na opačné straně vchodové stříšky připravil jiné vhodné místečko a s lepšími podmínkami (např. zajišťovací prkénko).

Předpoklad vyšel, ptáci přiletěli, jen jsem si nebyl jistý, zda jsou to ti stejní nebo jiní. Nepředstavili se, nezdvořáci… Tentokrát jsem však nemohl sledovat jejich jednotlivé architektonické fáze t

ak detailně jako vloni, protože „nájemníci“ si vzali do hlavy, že se usídlí hodně vysoko. Nahlédnout do jejich rezidence se tedy dalo pouze zpětným zrcátkem, připevněným na dlouhé tyči. Když jsem na zemi pod stříškou objevil vaječné skořápky a vzal na vědomí, že příletový i odletový režim ptačích rodičů se zmnohonásobil, bylo jisté, že drobotina je  na světě.

Ale tady končí moje radost.

Vystřídaly ji vážné obavy z chování mé „nájemnice“, která podezřele často okouněla v blízkosti hnízda. Její špatně maskovaný zájem ve mně nastartoval strach o bezpečí ptačí rodinky.

Co když skočí na okenní parapet a pak se dostane až k ní?  

Vyplnil jsem tedy parapet truhlíkem s muškáty. Jistota je jistota, ne? Naivní představa bezpečnosti jaksi nevyšla a jen náhoda způsobila, že nedošlo úplně k nejhoršímu.

Jak? Něco šotím v kuchyni, když se z venku ozvala tlumená rána!  Vykouknu, truhlík na zemi, na parapetu v bojové pozici - Éliška - soustředěně  pozorující ptačí „cvrkot“! Nával vzteku a trestací reakci (z vysypaného truhlíku) zarazila zvědavost.

Pokusí se vyskočit skoro půldruhého metru??? Ne, to nezvládne, vyloučeno!

Utěšuji se a tiše vyčkávám za záclonkou.

A ona to zvládla! Bestie jedna nevypočitatelná!!! Jenom má raketová reakce zabránila nejhoršímu. Uff…

 Vyděšeně hledám řešení a povedlo se. Okno jsem zakryl další skleněnou tabulí, znemožňující pohyb na parapetu.

„Tak a máš to „mrcho jedna“!  Ptakovrahu!“ ulevuji si.

Následující dny nedůvěřivě sleduji Éliščiny aktivity. Podezřele často polehává na protilehlé skalce a tváří se jako by se nechumelilo… a nakonec jsem zblbl tak dokonale, že jsem ji stopoval!  

Plíží se kolem stěny, nakukuje za roh. Ptačí „rodiče“ se pískáním a změněným nalétáváním snaží odvést její pozornost od hnízda. Zvednu ze země malé tělíčko mláděte, opatrně ho vkládám do hnízda v naději, že pach mých dlaní neodradí rehky od krmení a opatrování potomků. Tuto fázi ptačí mateřské lásky znám z loňska a vím také, že nastává nejdůležitější fáze – vyvádění mladých z hnízda a naučit je létat.  

Oknem sleduji co se děje, vidím, že se rodiče starají, vše je tedy v pořádku…

Omyl, neuhlídal jsem! Pod hnízdem leželo jedno mrtvé holátko a druhé v Éliščině pelechu. Trofej…

Zvědavost a obavy. Přisunuji žebřík, nakukuji pomocí zrcátka do hnízda a vydechnu úlevou. Tři už skoro dospělí ptáčci se vyděšeně tulí k sobě.  Na plotě dřepí jejich rodiče a „řvou“ o sto šest. Evidentně se jim nelíbím, a tak jsem rád, že nerozumím jejich řeči jako Jiřík z pohádky…

Dopadlo to, tak jak mělo. Mladí vyvedeni do samostatného života, rodiče přestali zběsile lítat kolem okna a zanedlouho zůstalo hnízdo opuštěno… 

Konec. Zase už budu jen sem tam řešit nějaký exitus myšky, ještěrky či hada.

Ach jo… mám to zapotřebí? Jak jsem již zmínil – pořád je čemu se učit… Vím…  Kočky nemohou chápat, že nemilujeme jen je, ale, že máme rádi i jiné tvorečky nebo tvory. A co si o nás myslí? No, to snad raději nevědět…

Prostě „kočky“, že, Éliško? Příjemně  hřejí, jejich „motůrek“ uklidňuje naše nervy, my jím dáváme pocit bezpečí a lásku. Kdo ví, jestli jen tuší, co to je… My víme své:  Odměna v podobě kapsičky či paštičky je pro ně stejně asi to nejlepší. 

Jen by mohly nechat ty ptáky na pokoji, že?

 Hezké dny přeji.                      Jiří

 PS: Obě, loňské i letošní, hnízda jsem sundal, spálil a pro moje ptáky připravím větší a bezpečnější ubytovací materiál. Už se na ně těším.