Vzpomínka na Apollo 11

Dokud jsem byl mladý, věřil jsem, že to hlavní v životě teprve přijde, že to na mě čeká někde vpředu; když se dnes ohlížím zpět, vidím, že to důležité už bylo; jen já jsem to v tom spěchu a očekávání nepoznal.

Včera jsem přijel do svého rodného města, které jsem opustil před dlouhými 25 lety, které přece utekly jako voda. Bloudil jsem po ulicích, náměstích, podél řeky i v polích a lesích za městem.
Nehledal jsem tváře, které bych už stejně nejspíš nepoznal, ale místa, která znala mé mladé já a v nich svou dávnou stopu: bosé dětské nohy, běžící po studených schodech otcovského domu, vyběhnuvší na prosluněnou, teplou dlažbu před domem, heřmánek mezi dlaždicemi, vůni běleného prádla.
Vrátit se v místě je snadné. Ale vrátit se v čase?
Zvláštní, je právě 21. července…

Hřbitov leží v lese za městem a dýchá klidem a zapomněním. Tady už nikdo nikam nespěchá.   Prohlížím si údaje na náhrobních kamenech a myslím na svůj vyměřený čas. U otcova hrobu zapálím svíčku a tiše se pomodlím za jeho duši.
Jak to všechno uteklo! Kde to všechno je?
Ticho přerušily překvapivé tóny smuteční hudby.
Poslední cesta člověka. Za rakví se vzájemně podpírají tři ženy. Snad matka, dcera a vnučka nebožtíka, napadne mě.
„To je profesor zdejšího gymnázia, Strach; budiž mu země lehká“, ozvalo se vedle mě. Malý stařík, kterého jsem si před tím nevšiml, jako by uhodl moji nevyslovenou otázku.
Profesor Strach, pomyslel jsem si, matematika a fyzika.
To by ovšem znamenalo, že ty ženy za rakví…
Zase přečetl mé myšlenky: „To je Strachova manželka, Jana – pane, to bývala ženská! Ta černá je jejich dcera Marta, té to moc nevyšlo…“

***

16. července 1969 jsem byl s několika přáteli již od rána na koupališti. Měl jsem po maturitě a chystal jsem se do Prahy na universitu. Vychutnával jsem si ty bezstarostné dny. Leželi jsme pod lípou u velkého bazénu; díval jsem se do nebe a vysoko nade mnou se zalesklo letadlo. Kam asi letí?
Ten den jsem odcházel brzy. Když jsem nasedal na kolo, právě přicházel profesor Strach se svojí dcerou Martou. Jako vždy měl černé brýle a mě přepadl tísnivý pocit, i když už jsem nebyl jeho žákem.
„Copak, už tě to tu nebaví? Nebo je snad studená voda?“, zeptal se.
„To ne, ale chci vidět start Apolla. Poprvé se letí na Měsíc jenom jednou a já chci být alespoň tak trochu u toho“, usmál jsem se.
Usmál se i profesor.
Marta byla štíhlá, opálená černovláska s temnýma, skoro černýma očima. Tehdy, u koupaliště, jsem měl poprvé pocit, jako by mě ty oči zvaly, abych se odvážil a vstoupil do nich.

***

V horké letní noci jsem ležel na lehátku na terase a pozoroval Měsíc, na kterém by měl za pár dní stanout člověk a který se vznášel v nekonečné opuštěnosti vesmíru.
Nekonečnou opuštěnost jsem ve svém vesmíru cítil i já.

***

Den na to se u řeky sešli snad všichni mladí, kteří neodjeli na prázdniny.
Byla tam i Marta. Zatoužil jsem být s ní někde o samotě. Tady uprostřed davu všechno tak nějak ztrácelo smysl a vyslovené bylo nevážné a nezávazné.
Nakonec jsem si dodal odvahu a pozval ji na lodičku.
Za ostrůvkem, ležícím uprostřed řeky, mimo dohled ostatních, jsem ji vzal poprvé za ruku. Byla horká a cítil jsem, jak v ní proudí krev. Pocítil jsem závrať a nechal jsem loďku unášet proudem dál od hlučného břehu.
Pod clonou splývajících větví smuteční vrby, na nichž se pohybovaly vlnky zrcadlící se hladiny, jsem ji nesměle políbil.

***

Nazítří jsme se sešli v městském parku.
Chodili jsme po opuštěných cestičkách, hovořili jsme o nedůležitých věcech, nebo jsme šli mlčky. Občas jsem se jí letmo dotkl; cítil jsem něhu, skoro nekonečnou něhu, ale ne vzrušení. Mé srdce bylo klidné.

***

V neděli, 20. července v 21 hodin a 14 minut našeho času dosedl lunární modul Orel na povrch Měsíce. A v pondělí, 21. července ve 3 hodiny 56 minut a 20 sekund se konečně naplnila odvěká lidská touha. Pocítil jsem štěstí, že jsem měl tu možnost, být u toho.
Byl jsem nevyspalý, rozechvělý, ale šťastný a hrdý.
Kolikrát v životě se mi ještě poštěstí být svědkem takové události? A kolikrát prožiju podobný pocit? Napadlo mě, že to možná nebude tak často.

Chtěl jsem se o své pocity podělit s Martou; věděl jsem, že bývá v malém zahradním domku na břehu řeky. Chodil jsem sem a tam a nakukoval přes plot, porostlý psím vínem. Nakonec jsem otevřel vrátka a vstoupil do stínu zahrady.

Po několika krocích jsem hleděl na nahé ženské tělo, které leželo přede mnou v slastné nečinnosti letního odpoledne. Ne, to nebyla Marta.
Chtěl jsem odejít dřív, než mě ta žena zpozoruje, ale nohy mi ztěžkly. Cítil jsem šumění krve ve spáncích a hrdlo se mi sevřelo.
Když jsem už téměř nacházel ztracenou rovnováhu a chystal se přece odejít, posadila se a zadívala se na mě. Byla to Martina matka. Bradu přitáhla ke kolenům a rukama objala nohy. Její oči byly modré, ale jejich pohled jsem nerozluštil.

Tu náhle vstala, zvedla ruce a odhrnula si vlasy z čela. A tak zůstala.
Její zralé, kypré tělo bylo jako nejkrásnější rozkvetlá růže, která ze sebe právě dnes, v tuto chvíli, vydává to nejlepší a která už možná zítra začne uvadat.
Blížila se ke mně, cítil jsem vůni jejího těla, vody a letního dne. Slunce mi vstoupilo do očí a klesl jsem na kolena.
Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem…

***

Na konci prázdnin jsem čekal na nádraží, abych na dlouhé roky a možná navždy opustil tohle město, kde jsem tolik věcí zakusil poprvé. Vzduch byl již naplněn dráždivou vůní podzimu.
Zrovna zapadalo slunce a v červenavém přísvitu jsem z okénka vlaku uviděl hrdou siluetu kostelní věže, která se začala pomalu vzdalovat. Provázelo mě čtvero očí: dvě černé, naplněné smutnou výčitkou a dvě modré, jejichž pohled jsem opět nedokázal přečíst…

***

„A ta třetí? Myslel jsem, že je to dcera té dcery“ řekl jsem.
„Kdeže, to je nejmladší dcera paní Jany.“
„Kolik je jí?“ zeptal jsem se a srdce mi bušilo.
„Počkejte, pětadvacet jí bude…“
A zase zapadalo slunce. Poslední paprsky náhle pronikly hradbou temných mraků a dopadly na bílou hřbitovní stěnu, která se opět zbarvila do červena. Zčernalé koruny stromů nad ní už objímala tma nadcházející noci.
A do noci odplouvaly i moje vzpomínky. Stál jsem na kamenité cestě, která spojovala – alespoň se mi to v tu chvíli zdálo – přítomnost s minulostí, den s nocí, život se smrtí.
Zvedl se jemný vánek a rozpohyboval listy stromů.