V druhém díle blogu nabízím hlavně postřehy ze své vlastní praxe jezdce na vysokém kole a zejména bude řeč o tom, jak a proč se z toho vlastně padá...
Již jsme v prvním díle blogu ukázali, jak se dostat nahoru do sedla a jak pokračovat v jízdě.
I když to na první pohled může vypadat obtížně a snad i nebezpečně, není to o nic horší, než stejné úkony na „normálním“ současném kole.
***
Jisté problémy ovšem mohou nastat (a popravdě nastávají) při jízdě samotné, uvážíme-li, že stroj ve většině případů není vybaven brzdou. Ona by ta brzda byla totiž vcelku kontraproduktivní, jak ukážeme dále. Takže, co třeba, když vběhne do cesty pejsek? Párkrát se mi to stalo. Vždy jsem se pejskovi dokázal vyhnout, pádu však nikoli. Nešlo ovšem o dále popisovaný "header", ale o celkem nevinný pád na stranu.
Jak se tedy kolo zastavuje, resp. zpomaluje? Inu, jako loď.
Jezdec vyvine zpětnou sílu na pedály (kolo samozřejmě nemá "volnoběh") a tím stroj zpomalí. Ovšem pozor, síla musí být přiměřená, jak ještě uvidíme.
V každém případě je ovšem při jízdě třeba jisté předvídavosti a intuice. A to je právě to krásné!
***
Jak z kola dolů? Existuje, podle mých zkušeností, jediný bezpečný způsob: reverzní postup nasedání.
Cyklista kolo zpomalí (viz výše), umístí nohu na nášlapný trn na páteři kola a snadno a bezpečně přistane druhou nohou na zemi. Nasednutí i sesednutí je dobře patrné z obrázku.
***
A nyní – konečně – jak se z toho padá?
Nejčastější je pád letem plavmo přes řídítka. Přistávací částí těla cyklisty je v tomto případě jeho hlava. Proto se takový pád odborně nazývá „header“.
Pohleďme na obrázky ze života (tedy mého)
Tak zde je ještě všechno v pořádku. Úsměvy, salutování, povznesená nálada z pohledu na svět z výšky. Tak trochu pózování pro fotografa, kterým je manželka.
Ale jak už to v životě přečasto bývá, v příštím okamžiku je všechno jinak.
Laskavý čtenář těchto řádků se musí spokojit s kresbou, zachycující elegantní "header" v mém podání. Vše se seběhlo tak rychle, že manželka (leknuvši se) situaci fotograficky zdokumentovat nestačila.
***
Jak a proč k tomu došlo? Tak pojďme - jako pan Karoch - na elektronickou tužku:
Řekněme, že bod G na obrázku představuje těžiště soustavy kolo-jezdec. Velké kolo se dotýká země v bodě A. Opíšeme-li kolem bodu A, jakožto středu, kružnici o poloměru r=AG, protne tato vertikálu v v bodě F. Horizontála h, vedená z bodu G přitom vertikálu v protne v bodě H. Snadno nahlédneme, že pokud se tedy těžiště G soustavy kolo-jezdec „nazvedne“ o vzdálenost větší, než je délka úsečky FH (v praxi je to pouze několik centimetrů), je pád přes řídítka, tzv. „header“, nevyhnutelný.
Co může být příčinou takového „nadzvednutí“? Tak samozřejmě překážka na cestě (kámen, rygol,...), použití brzdy velkého kola (je-li ji vysoké kolo vybaveno), ale též vyvození přílišné zpětné síly na pedály (ve snaze zpomalit, případně zastavit). Snadno lze vypočítat i „kritickou“ rychlost, při které takové silnější zpětné šlápnutí do pedálu pád může nastat. Není nijak veliká – u mě asi 4 km/ hod.
***
V mém případě byl na vině pokus o sestoupení z kola způsobem, který je doporučen v knize „Handbuch des Bicycle – Sport“, vydané roku 1885 ve Vídni.
Vypadá takto a je uvozen větou: „Obvyklé sesednutí z kola probíhá podobně, jako z koně.“
Něco mi říkalo, že musí následovat přelet přes řídítka, protože vlastně dojde k zablokování velkého kola. Nu, nemýlil jsem se.
***
Jak následky takového „headeru“ vypadají?
Tak jsem vyhlížel asi za tři dny po pádu, kdy jsem – náhoda tomu chtěla – musel vést školení projektového managementu v Ostravě. Kolegové, kteří mě jako velocipedistu znají, se náramně bavili.
Méně už manželka. Zřejmě pocítila hrozící změnu zápisu rodinného stavu (tedy vdaná) v OP.
Použitá literatura:
David V. Herlihy - Bicycle (2004)
Archibald Sharp - Bicycles and Tricycles (1896)
Victor Silberer - Handbuch des Bicycle - Sport (1885)
