Svět je jiný, než se zdá. Teda asi...

Přišli na to už staří filozofové. Smysly nás mohou klamat. A nejenom smysly. Svět je zkrátka jiný, než se zdá. Přesvědčujeme se o tom na každém kroku. Už ve škole se asi většina z vás seznámila s říkankami typu: 'Hůl do vody ponořená zdá se býti nalomená.' Nebo s ustálenými rčeními jako: 'Nevěřil vlastním očím!' Filozofové, ani lékaři dodnes neobjevili způsob, jakým by bylo možné proniknout za oponu smyslového vnímání a odhalit tak, zda nás smysly skutečně, pravdivě a úplně informují o tom, jaký svět je. Nebo jestli je všechno klam, mam a tápání a skutečně skutečná skutečnost nám tak zůstává navždy právě onou oponou smyslů zakryta. Nikdy se tak vlastně nemusíme dozvědět, jak to vlastně všechno je, jak svět vypadá. Zatím můžeme zjistit, jak se nám svět jeví. A to právě díky smyslům.

A překvapivě nejsme o mnoho moudřejší nejenom ve světě ve fyzickém, přírodním nebo geografickém slova smyslu. Ani ve světě ekonomickém si příliš nepomůžeme. Můžeme oběhnout všechny dostupné obchodní domy, obchůdky i večerky. Můžeme si přečíst všechny ty strakaté letáčky, kterými se nás obchodníci snaží informovat o svých nabídkách. Ale o tom, jaké jsou skutečné náklady a kolik vlastně platíme oněm obchodníkům za jejich zboží a služby, se dozvíme pouze málo. Informace o tom, jaké jsou výrobní náklady jednotky konkrétního zboží nebo poskytnuté služby, bývají nejstřeženějším obchodním tajemstvím, které si firmy hájí více než pověstné oko v hlavě. Určitou představu, kdy běžným spotřebitelům odhalí svou taktiku a strategii při tvorbě ceny zboží, si však přece jenom můžeme udělat. V okamžiku, kdy obchodníci ve snaze vyprázdnit sklady a naplnit pokladny vyhlásí sezónní slevy. A částky v procentech nám mohou napovědět, kolik činí marže v jednotlivých obchodech. Samozřejmě, z tržeb musí obchodníci uhradit svoje náklady - ať už na pracovní sílu, vybavení, nájem prostor nebo takové prozaické věci, jako je elektrická energie, topení, voda a zásobování. I tady fungují podobné principy, jako v domácnosti. Také je třeba vydělat minimálně tolik, aby to stačilo na pokrytí nákladů. A dobrý obchodník vydělá ještě aspoň o něco více. Při úvahách o tom, jak jsou vlastně tvořeny ceny a co při svých nákupech vlastně všechno platíme, se mi občas vybaví scéna z dnes už klasického filmu Pelíšky. Není to ta se lžičkami, která evokuje otázku, vyřčenou Bolkem Polívkou naplno: "Kde udělali soudurzi z NDR chybu?". Ne, je to ta se skleničkami z umělé hmoty, které jsou nerozbitné. Když babička v podání skvělé paní Stelly Zázvorkové prohlásí (omlouvám se za vulgárnější výraz, ale je to citát): "A skláři nebudou mít co žrát!" To by asi nikdo nechtěl. Ale protože množství peněz v oběhu je veličina omezená a konečná (i když, jak můžeme vidět již více než rok v ekonomice USA a Japonska, díky procesu označovanému eufemistickým termínem 'kvantitativní uvolňování', tomu až tak nemusí být...), někdo na transakci vydělat musí. A když někdo vydělá, jiný zase prodělá. 
Do cenové hry vstupují další faktory, jako je v případě zahraničního obchodu měnový kurz. O tom, jakým způsobem může právě tahle položka zahýbat s cenami, máme možnost přesvědčit se právě v současné době po zásahu České národní banky vůči (podle názoru vedení ČNB silné) české koruně. Nejsem příznivcem eura, ale v tomhle případě možná trochu lituji, že společnou měnu nevyužíváme také. V tom případě by totiž případná devalvace nebyla tak snadná, jako je tomu u české koruny. I když by to možná by se nakonec tahle otázka změnila z otázky principiální na otázku regionu. Totiž, nešlo by ani o to, zda a jak lze devalvovat měnu, ale o to, kde by k této devalvaci došlo. Zda by to bylo v Praze v ulici Na Příkopě a nebo na Kaiserstrasse ve Frankfurtu nad Mohanem. Zdá se, že celý vyspělý ekonomický svět opět obchází strašidlo. Není to strašidlo politické. Není to ani strašidlo ideologické. Je to strašidlo ekonomické - strašidlo deflace. Více si o obavách z tohoto "zelenookého netvora" můžete přečíst třeba tady. A nebo si přijít popovídat na Facebook. Těším se na vás.