Já jsem tvé stáří ...

Jel jsem právě domů po náročném pracovním dni. Vstávání ve 4 hodiny ráno nikdy nebylo mou oblíbenou činností. Protože už to bylo třetí den za sebou, držel jsem se tyče v metru už spíš jen symbolicky.

Poslouchal jsem už stokrát slyšenou hlášku o tom, že je třeba ukončit výstup a nástup. Dveře se totiž zavírají. V tom můj pohled padl na ni. Seděla kousek ode mne. Dlouhé, husté, rusé vlasy jí splývaly ve svůdných loknách na ramena. Tvář rámovaly brýle moderního střihu. Svými dlouhými řasami vířila těžký a vydýchaný vzduch. Oproti záři, kterou vyvolával její okouzlující úsměv neměly skomírající a najednou jakoby mdlé zářivky na stropě nejmenší šanci. V duchu jsem si říkal společně s Fráňou Šrámkem - "chtěl bych tě potkati v lukách, šel bych ti vstříc".... - tedy, upřímně řečeno, Šrámek u toho přímo nebyl. Usmál jsem se na ni. A - světe div se! - ona úsměv opětovala. Srdce se mi rozbušilo. Stál jsem tam jako ve snách. Otevřela krásná, rudá, plná ústa a... medovým hlasem promluvila. Bylo by ale snad lepší, kdyby mlčela. Stále jako omámený jsem totiž slyšel její slova: "Vypadáte unaveně, pane, pojďte se posadit." A bylo po romantice. V tu chvíli Šrámka v mé hlavě vystřídal Michal Kocáb a Josef Kemr. A místo lyrické básně jsem si do hlášení další stanice vybavil trochu krutá slova jedné písně: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!"