Pohádka o kvantitativním uvolňování neskončí. Tedy aspoň ne hned

Pohádky má rád snad každý. A tak si přečtěte pohádku o hodném kvantitativním uvolňování. Že nevíte, co to je? Tak milé děti, dobře poslouchejte. Bylo, nebylo. Byl jednou jeden domeček, který měl na průčelí napsáno Federal Reserve System, tedy Fed. Budova se ovšem nenacházela, jak by se mohlo zdát, v nějakém zlém Půlnočním králoství, ve kterém jezdili křížem krážem po zemi nájezdní výběrčí daní, ale v normální zemi. V zemi, kde lidé mají úplně normální starosti, můžou si při práci zpívat, pokud jim to zaměstnavatel dovolí a v klidu platí daně. Platí daně s vědomím, že je Fed každý měsíc nějak hezky utratí v programu zvaném kvantitativní uvolňování. Je sice pravda, že díky kvantitativnímu uvolňování se všem lidem hned tak asi daně nesníží, ale zpívat je pořád dovoleno.

Půlnoční království funguje s několika králi. Jeden, říká si předseda Fed, chodí na pravidelné schůzky s dalším králem. Ten si říká prezident. Králové mohou být dva, protože jeden druhého potřebuje. A jeden bez druhého nedá ani ránu. Tedy obrazně řečeno. Oba králové společně vládli Půlnočnímu království, než se kvůli zlotřilým Kazisvětům země dostala do problémů. Snižovala se výroba, klesaly výnosy z investic, banky nepůjčovaly peníze na podnikání, propouštělo se a hrozily vážné problémy. Nejvíce sociální problémy, po kterých by asi přešla většinu lidí i chuť zpívat. Oba králové se proto rozhodli něco udělat. A vymysleli program kvantitativního uvolňování.  

Anglikanismus v tomto případě je zcela na místě, protože než byste řekli česky to, co vyjadřuje, posluchači a čtenáři by asi utekli pryč. Přesto, kvantitativní uvolňování mělo pomoci Půlnočnímu království, zemi v krizi, znovu ožít, nadechnout se a začít růst. Růst ekonomicky, ziskově, kapitálově. Proto králové vymysleli to, že z peněz daňových poplatníků každý měsíc utratí centrální orgány 85 miliard v místní měně, nazývané dolar a koupí si za to nějaké dluhopisy. Království pak bude mít listy papíru na skladě, za které si asi nic nekoupí, ale na trhu bude každý měsíc 85 miliard dolarů, za které budou obyvatelé Půlnočního království moci nakupovat, pracovat a investovat. Jenže ouha! Co se nestalo...

Jak šel čas, králové si řekli: "Tak, teď se zdá, že už bychom mohli s kvantitativním uvolňováním přestat." A vylekali celý svět. Křehká rovnováha, vytvořená uměle kvůli vysokým dluhům ve světě novými dluhy, tak znovu začala sklouzávat do problematických poklesů investic, růstu cen vládních dluhopisů, zdražování a dalších komplikací. Rychle bylo nutné něco dělat. Prezidenti se proto rozhodli, že termín ukončení kvantitativního uvolňování schválně světu neřeknou. Dokud to půjde, budem mlžit, zněla taktika.

A fungovalo to! Důkaz o tom najdete třeba tady.

A tak milé děti, až dosud Půlnoční království žije. A s ním i celý svět. Jestli čekáte, že na konec řeknu, že Půlnoční království dosud žije v klidu a míru, tak čekáte marně. Jedno je totiž jisté. V životě člověka jednou vždycky všechno skončí. A platí to i pro kvantitativní uvolňování. Jde jen o to, správně všechno načasovat. Pokud se ptáte, kam těch 85 miliard dolarů měsíčně zmizí, ptáte se správně. Ale odpověď, která by nebyla politicky nekorektní a ukázala by skutečnost, dosud není. Je to prostě tak. Stejně jako je s kvantitativním uvolňováním. Taky tak. Dobrou noc! Ještě před tím, než si necháte něco hezkého zdát, můžete si přijít popovídat na Facebook.