Úsporami a škrty ke zvýšení státního dluhu

To, že by současná úsporná vládní politika mohla v budoucnu vést ke zvýšení Českého dluhu, vypadá na první pohled poněkud nesmyslně. Ovšem jen do té chvíle, než se nad fungováním ekonomiky zamyslíme poněkud hlouběji. A o takové hlubší zamyšlení se teď pokusím.

Nedávno mi kamarád poslal krátký zvukový soubor, záznam vysílání Českého rozhlasu 6 (původně Svobodná Evropa). Byl to názor jednoho z posluchačů na problém Evropského dluhu. Celý tento názor si je možné poslechnout na youtube , na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=-2Ia08LFTkY . Doporučuji, poslechněte si jej.

Nejsem ekonom, a tak si nejsem jist, zda se někde uvnitř této logické ekonomické úvahy o  Evropském dluhu, neskrývá nějaká chyba, která by vedla k mylnému závěru. Přesto mne tento názor natolik zaujal a inspiroval, že jsem se i já pokusil zformulovat vlastní úvahy o Českém dluhu a současné, tolik proklamované protidluhové politice.

Vyjdu z myšlenky onoho posluchače. Cituji: „Evropané spotřebovali to, co vyrobili, ale jsou za to dlužni“. Vypadá to jako nesmysl, ale koresponduje to s velikostí dluhu nejvyspělejších světových ekonomik. Znamenalo by to, že čím máme vyspělejší ekonomiku, tím více vyrobíme, tím máme vyšší životní úroveň, ale také vyšší dluh. V podstatě to tak trochu zapadá do mojí ekonomické úvahy.

Jsem toho názoru, že celkový státní dluh se skládá ze dvou základních složek. První složkou je složka finanční. To je ta, o které se neustále mluví, v tom smyslu, že nebezpečně rychle narůstá. Pak je tu ale ještě druhá složka dluhu. Pojmenuji tuto druhou složku třeba ekonomická. Tato ekonomická složka dluhu je obsažena přímo v ekonomice. Můžeme si ji představit jako dluh, daný zaostalostí ekonomiky, její nízkou produktivitou, nízkou kvalitou produktů, zastaralými technologiemi, vysokými výrobními náklady atd. Tuto ekonomickou složku dluhu lze snížit modernizací ekonomiky. Musíme ovšem počítat s tím, že to bude něco stát. Novější výrobní technologie, nebo rozšiřování výroby si žádají investice. Tyto investice může, alespoň zčásti, zařídit stát. Samozřejmě, že takové investice od státu nedostanou přímo jednotlivé firmy. Stát je dá spotřebitelům a to takovou formou, že jim například sníží daně, sníží různé poplatky, zvedne sociální dávky, státním zaměstnancům zvedne platy atd. Lidé pak tyto peníze utratí, čímž podpoří rozvoj ekonomiky a ekonomická složka státního dluhu se sníží. Nevýhodou celého tohoto procesu ovšem je, že peníze které takto do lidí, potažmo do celé ekonomiky, investujeme, musíme někde vzít. Jediná možnost je půjčit si a zvýšit tak finanční složku státního dluhu. Při tomto vývoji tedy dojde k přelití dluhu z ekonomické složky do složky finanční. To je první varianta.

Podle druhé varianty může tento proces probíhat i obráceně. Bude-li vláda chtít šetřit (což se děje nyní), začne být ke svým občanům méně štědrá a naopak se bude snažit od nich více peněz získat. To znamená, že spotřebitelé mají méně peněz, začnou méně utrácet a ekonomika se začne rozvíjet pomaleji. Finanční složka dluhu se snižuje, ale ekonomická složka dluhu se zvyšuje.

U obou těchto variant je zřejmé, že celková výše dluhu se nemění, jen dochází k přelití dluhu z jedné složky dluhu do té druhé.

Pokud jde o celkovou výši dluhu, ta se, podle mne, může měnit pouze v závislosti na ekonomickém vývoji.

Ekonomický vývoj probíhá opakovaně fázemi: vrchol, útlum, dno, oživení. Fáze dna a vrcholu se většinou popisují jako krátké období obratu. Můj pohled je spíše takový, že dno a vrchol jsou dlouhé fáze, zatímco útlum a oživení jsou relativně kratšími fázemi ekonomického zpomalení, nebo zrychlení.

Pokud se ekonomika nachází právě ve fázi vrcholu, ekonomická složka dluhu se zásluhou ekonomické prosperity samovolně snižuje. Díky vyšším příjmům z ekonomiky by se měla snižovat také finanční složka dluhu. To znamená, že celkový státní dluh se ve fázi vrcholu snižuje. Přesně opačný vývoj však nastává ve fázi dna ekonomického vývoje. O vše co získáme během fáze vrcholu přicházíme během fáze dna. Z dlouhodobého hlediska se tedy žádné snížení státního dluhu nekoná. Abychom dosáhli snížení dluhu dlouhodobě, je třeba, aby fáze vrcholu byla delší a silnější než fáze dna. To by, podle mne, měla zajistit správná ekonomická politika vlády.

Pokud by vláda chtěla posílit a prodloužit ekonomický vrchol může zainvestovat do ekonomiky, což ale navýší finanční složku dluhu, a tedy celkový dluh se nezmění. To ovšem, podle mne, nemusí platit vždy. Jde o to, aby naše investice do ekonomiky nebyly příliš vysoké a přesto by jimi způsobené posílení ekonomického vývoje bylo z dlouhodobého hlediska maximální. Tady záleží především na tom, ve které fázi ekonomického vývoje tuto investici provedeme. Jestliže například vláda svou finanční politikou investuje do ekonomiky během ekonomického vrcholu, pak jenom promrhá finanční prostředky. Ekonomika během této fáze samozřejmě všechny takto vložené peníze absorbuje, ale za to neposkytne žádný další výrazný ekonomický rozvoj. Celkový dluh se tedy zvýší. Finanční investice do ekonomiky musí být, podle mne, provedena v úplně jiném období a to na konci fáze ekonomického dna. Jde o to správně odhadnout ten vhodný okamžik, kdy ekonomika je sice na dně, kdy však začínají být postupně splněny podmínky (především vnější podmínky) k nastartování ekonomického vzestupu. Touto vhodnou investiční politikou může vláda urychlit nástup ekonomického oživení a vrcholu (tedy i délku vrcholu a jeho sílu). To vše samozřejmě za cenu zvýšení finanční složky dluhu. Toto navýšení finanční složky dluhu však nemusí být nijak vysoké, protože ekonomika je právě v této chvíli (konec fáze ekonomického dna)  zvláště citlivá na jakoukoliv pozitivní podporu. Proto i nepříliš vysoké investice ji v této chvíli mohou snadno popostrčit do fáze ekonomického oživení. Celá tato finanční investice se nám mnohonásobně vrátí v období ekonomického vrcholu. Snížení státního dluhu vlivem takové politiky může výrazně převýšit to, co jsme v zájmu oživení investovali, i to co někdy později zase přirozeně ztratíme během fáze dna, která dluh opět o něco navýší. Dluh se v takovém případě opravdu sníží a to i z dlouhodobého hlediska.

Tady bychom se mohli zamyslet nad tím, ve které fázi ekonomického vývoje se právě nachází naše česká ekonomika. Zdá se, že některé západoevropské ekonomiky se již dostaly na začátek fáze oživení. I u nás mnozí ekonomové poukazují na první známky ekonomického oživení. Snaží se to dokazovat různými statistickými daty. Podle mne je to však jen jejich zbožné přání. Naše Česká ekonomika se evidentně stále „plácá“ na dně. Nicméně myslím, že se nejspíše nacházíme již nějakou dobu v situaci, kdy by jsme správnou finanční stimulací ekonomiky i my dosáhli přechodu do fáze oživení. To by ovšem vláda musela provádět vhodnou ekonomickou politiku tak, jak jsem ji popsal výše. Bohužel, tato investiční politika, která by samozřejmě dočasně zvýšila finanční složku dluhu, je touto vládou prezentována jako největší zlo, a nejen to. Je dokonce prosazována (v tomto období naprosto nevhodně) politika úspor a škrtů, která způsobuje jen další a další oddalování fáze oživení (a přitom dluh vlastně nesnižuje, jen způsobuje přelévání dluhu z finanční složky do složky ekonomické). Místo abychom pomocí správné investiční politiky právě teď zapracovali na budoucím snížení dluhu, pracujeme naopak na jeho budoucím zvýšení. Oddálení ekonomického oživení nás totiž bude v budoucnu stát hodně. Budoucí ekonomický vrchol přijde výrazně později a bude slabší.

Klíčovou roli v tomto procesu hraje domácí spotřeba. Pan ministr Kalousek nás sice ujišťuje, že pro nás, jako pro proexportní ekonomiku, nemá domácí spotřeba příliš velký význam, a to co nám stačí k ekonomickému oživení, je zahraniční spotřeba a export. S tím nesouhlasím. Ekonomiku vidím jako stroj. V něm, když se zadrhává jedno kolečko, zadrhává se celý stroj. A pomyslné kolečko domácí spotřeby vidím jako velmi důležité. Obávám se, že bez navýšení domácí spotřeby se k ekonomickému oživení nedostaneme. Zahraniční spotřeba a tedy vývoz zboží se, díky oživení některých západoevropských ekonomik, sice zvedl, ale na celkově neutěšené situaci naší ekonomiky se to příliš neprojevilo. Z této situace profitují jen některé firmy s výrobou jdoucí na export. Přesto, dalo by se očekávat, že tyto firmy přijmou nové zaměstnance, eventuálně svým zaměstnancům zvednou mzdy a tito potom svými penězi navýší domácí spotřebu, čímž alespoň trochu podpoří nástup ekonomického oživení. Toto navýšení domácí spotřeby však nepřichází. Proč? Dříve, v době ekonomického vrcholu, lidé nakupovali, i když neměli peníze. Koupili si klidně na dluh. Dnes nenakupují, ani když peníze mají. Důvod tohoto spotřebitelsky nepříznivého chování vidím v obavě domácností z budoucího vývoje. Index ekonomického očekávání je dnes u českých domácností veskrze pesimistický (na rozdíl třeba od Německa). To způsobuje, že domácnosti neutrácejí, snaží se spíše šetřit, protože očekávají, že jejich finanční situace se může, důsledkem státní politiky úspor a škrtů, zhoršit. Tomu se nelze divit za situace, kdy se pesimistické zprávy o zvyšování DPH, zvyšování např. poplatků u lékaře, snižování sociálních dávek, platů a další úsporná opatření, na nás hrnou ze všech stran.

Upozorňování na nebezpečně rostoucí dluh a sliby o úsporné politice pomohly současným vládním stranám ke vstupu do vlády. Na tuto politiku tyto strany sázejí i dnes, kdy se ji snaží prosazovat v maximální míře za jakoukoli cenu. Tato politika však u obyčejných lidí způsobuje očekávání, že bude „ještě hůř“. Obávám se, že za této situace se zvýšení domácí spotřeby, a tudíž přechodu k ekonomickému oživení, hned tak nedočkáme. Budoucí finanční a ekonomické ztráty vyplývající z tohoto dnešního vývoje mohou být veliké. Podle toho bude v budoucnu vypadat i vývoj našeho dluhu veřejných financí.

Proti šetření, jako takovému, nic nemám. Ale všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že bezhlavé šetření na nesprávném místě v nevhodnou chvíli nás může o peníze spíše připravit. A toto pravidlo platí univerzálně.

Tak to je v kostce asi to nejdůležitější, co jsem měl na srdci.

Budu rád, když ve svých případných komentářích napíšete, co si o tom všem myslíte. Díky

Napsáno v červnu 2011.