Rozpadem SSSR a koncem studené války nevyhrál nad tehdejším socialistickým pokusem jen reálný kapitalismus s volným trhem, ale také nejzásadnější odpůrce komunistické ideologie – církev svatá.
Daniel Herman v televizních Dotecích víry o komunismu správně tvrdí, že je to „náboženství bez boha“. Škoda, že v jeho interpretaci je komunismus „peklem“. O něm toho naši teologové ví docela dost, ostatně k tomu mají po celém světě množství univerzit.
Kdyby totiž neumístili svého ideologického odpůrce do „pekla“, onoho „nebezpečného“ podzemí, z něhož se vždy ozývaly zajímavě znějící hlasy pro všechny utiskované tam nahoře, na „světle božím“, možná by jejich argumentace došla většího uznání. Zatím je argumentace dnešního šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů plná „pekelných“ rekvizit, tj. tanky, kulomety, samopaly v rukou komunistů. A také, aktuálně, sovětský tank č. 23, který pro dnešní pionýry s modrými šátky upravil významný umělec David Černý.
Určitě se s Danielem Hermanen shodneme, že je obtížné uvést záměry jakékoli ideologie do reálného života. Ví o tom své. Vždyť v minulosti byla církev hlavní nositelkou státnosti, a přitom se její ovečky neštítily těch nejhorších zvěrstev. Ve jménu boží spravedlnosti byly vyhlašovány války, zbraně kropila svěcená voda, a církev bohatla. To bolševici byli žabaři. Do jejich chrámů se jaksi nehodili miliardáři, oligarchové, šejci. V duchu křesťanské askeze se opírali o Desatero s jeho pravdivou věšťbou, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského.
Není však větší nepřítel než ten ve vlastních řadách. Revizionisté v církvi a v komunistické straně byli vždy považováni za nepřítele č. 1, a také bylo s nimi v tomto duchu zacházeno. Ale ještě nikdy v dějinách lidstva nebyl svět tak ohrožován církevní demagogií, jak to vidíme dnes, na pozadí událostí z 11. září, z Blízkého Východu, odkud vzešel současný „úhlavní“ nepřítel naší evroatlantické civilizace. I proto bychom rádi slyšeli od církevních představitelů jiná slova, než je pronášejí stále a znovu současní duchovní vůdci českého národa. Mají totiž velkou spoluodpovědnost za současný mravní kolaps.
Církvi bylo v minulosti mnohokrát vyčítáno mlčení. K nim patřila určitě slepota, s jakou přihlížela likvidaci stoupenců levice, protože tím ze světa mizeli příslušníci konkurenčního „náboženství bez boha“. Jenže mravní rozměr moderní ideologie nemůže utahovat černou pásku na očích spravedlnosti. O tom se dostatečně přesvědčili nejen exkomunikovaní církevní reformátoři, či nepohodlní bolševici, když je vodili na šibenici. O tuto zkušenost bohatší vůdci našich církví by měli dbát na mravní kodex bez ohledu na krátkodobé výhody plynoucí z primitivních politických rozhodnutí. A mezi ně určitě patří i metály pro Mašíny.
