ukázka zvláštních vztahů mezi blízkými národy. Příšerná tragédie upozornila na pozoruhodnou nesamozřejmost našich vzájemných vtahů.
V mnoha ohledech. Ale za zamyšlení určitě stojí, proč se u nás Polsko dostalo zcela na okraj zájmů nejen médií. Jistě, vztahy se Slovenskem mají prioritu a ta určitě bude neomezená časem, ale proč mnohokrát větší slovanský národ nemá šanci na podobnou přízeň? Napadlo snad někoho, že i Polsko by si zasloužilo mít s námi třeba tu zatracovanou superstar, nebo soutěž o Miss ČR-Polsko, atd.
Byli jsme u vytržení četbou o sobě z pera Mariusze Szczygiela „Gottland“, ale proč se nenajde spisovatel, který by podobně pro nás zachytil realitu severního souseda? Ale nejde jen o jednu knihu. V těchto chvílích je Polsko na prvním místě ve všech médiích, jenže na žádné rozhlasové stanici jsem dosud neslyšel jedinou polskou píseň. Znají Poláci, co je to populární píseň? Jak si žijí bez zpěváků? Nebo je snad znáte?
Zatímco naše pěvecká esa jako jsou Jarek Nohavica, či Mládek s Jožinem, even. i Slezanka Ewa Farna, měli a mají v Polsku své posluchače, jak Polákům vracíme jejich sympatie pro naše zpěváky?
Uvedený stav je odrazem kulturnosti lidí, kteří vytvářejí povědomí o světě, o kulturách, o hodnotách. Stejné je to pak i v mnoha dalších podobných souvislostech, kdy např. při výročí 15. března 1939 nedávají v české televizi jediný film, který by připomněl následnou hrůznou etapu českých dějin. A v nastupujících květnových dnech bude znít v rádiu a televizi snad jen parodie na ruský folklor, opět se dostane ke slovu cenzura na ruské či sovětské filmy. Symbolické bylo, že v době válečného konfliktu v Gruzii jsme neslyšeli v rádiu či TV slavnou a krásnou gruzinskou píseň Suliko. Jen proto, že si ji oblíbil Stalin? Ale otázek bychom mohli klást daleko víc. Škoda, že bez odpovědi od těch, kteří jsou odpovědni za současný stav.
(poprvé zveřejněno v Britských listech)
