Kult majetku, kult soukromého vlastnictví, kult arogance nemocných z moci. Jak v této společnosti hlásat zásady desatera? Citovat staletími prověřená moudra o tom, že spíše projde vebloud uchem jehly....
.Když v konečném politickém desateru i dříve levicově preparovaný zájemce o veřejnou funkci nakonec nahromadí na svých poslaneckých kontech milióny, a pak mu věřte, vy, kteří se před výplatou nemůžete dopočítat. Zvláště, když média s ulehčením zjistí, že na straně majetných je další ovečka ze sousedova stáda.
Skutečně, žijeme v divném světě, kdy je pro „ lidi třeba, pálit laciný žito v peci, aby zdražil chleba“. A tak ani nepřekvapí, že jistá Angeles Duranová ze španělského města Salvaterra do Mino se rozhodla zprivatizovat Slunce a hodlá od každého uživatele požadovat poplatek. Určitě tím připomněla slavnou pohádku Jirky Wolkera „O milionáři, který ukradl slunce“. Který současný básník by dnes zaujal pozorností k sociální nespravedlnosti? A přitom je všude kolem nás v počtu nebývalém. Tamhle jeden vlastní domy kolem náměstí, jinému nestačí ani deset tisíc bytů, tak si jich pořídil hned 44 tisíc, a ještě přídavkem zásoby uhlí na Ostravsku. Další odplul na vzdálené ostrovy i s naším loďstvem. I v mé malé vesničce vstupuji do lesa vítán upozorněním, že jde o soukromý majetek. Prodávají se nejen pole a lesy, ale i pozemky na Měsíci, v Antarktidě a Arktidě. U nás pak s oblibou miniparcely budoucí dálnice. A jako náhradu pak úřady nabízejí desetkrát větší plochu. Je jen otázkou času, kdy zdejší vlastníci začnou chránit svá panství se zbraní v ruce.
To v zemi jedlíků žab encyklopedista J.J.Rousseau už v 18. století přišel s komunistickým nápadem, že „země nepatří nikomu, plody ale všem“. Jeho Sociální smlouva začala žít vlastním životem o nějaký ten rok později. Jenže to už na Place de la Concorde postavili gilotinu, aby málo zdvořilým způsobem zasvinila revoluční ideály.
Dnes Jakubův prach spočívá v prostorách Pantheonu, určenému „velkým mužům vděčnou vlastí“. Ve Francii jsou ochotni každý rok slavit začátek velké revoluce vojenskou přehlídkou na Elysejských polích. V nedalekém Rusku ještě chvíli potrvá, než si budou znovu připomínat VŘSR, třebaže obě zmíněné revoluce byly jako rodné sestry. I tu první však začali slavit až následné generace. Až zmizely vzpomínky na gilotinu a převládla hrdost nad velikostí Napoleona Bonaparte. Takže i naši východní přátelé jednoho krásného dne si nostalgicky budou připomínat epochu SSSR, kdy jejich občan kroužil jako první člověk ve vesmíru, nebo když voják Rudé armády Dagestánec Ismajlov upevnil na Reichstagu vlajku své země.
A jaké události si budou cenit historici mojí vlasti? A budou na ně vzpomínat jako na mimořádné, které doslova hýbaly světem? Budování socialismu? Pražské jaro? Sametová revoluce?
Návrat kapitalismu do Čech, na Moravu a do Slezska? Vidíte, jsou to jen málo hrdinské doby. Alespoň že se tím potvrzuje známé úsloví: Nešťastná země, která potřebuje hrdiny.
