Pro samé šetření a škrtání nezbyvá čas na 21.srpen 1968. Ne že bychom měli upřednostnit historii před současností. Ani náhodou. Zvláště když nás vodí na nos aktivitou při snižování platů státním zaměstnanců, a přitom se nejedná o statisíce učitelů....a výsluhy vojáků, policistů ba i politiků. Jakoby policista či politik, a ten zejména, byl takovým chudákem, že při přechodu z jednoho dobře placeného místa mu musíme garantovat nárok na to, co je jinde nemyslitelné.
Už z tohoto pohledu si vláda nezaslouží naši úctu.
A tak se ještě vracím k historii. Určitě o víkendu si lidé počtou, jak že to vlastně tehdy bylo, když na nás přijeli bubáci v tancích. A stačilo začmárat tabulku na domovní zdi, a konvoj zamířil špatným směrem. Takoví jsme byli pašáci! Ani vodu jsme žíznivým vojákům nepodali. A kolik jsme jim toho navyprávěli o demokratizaci, když někteří z nich ani rusky neuměli, třebaže byli občany SSSR. Holt, byl do dialog hluchého s němým. Jen nám to nikdo neuměl říct, že s vojáky je zbytečné vést dlouhé rozhovory, jestliže jednou mají příkaz vyjet, dojet a odjet. Nic víc se tu vlastně v tom roce 68 nestalo. Jen nás obsadili spojenci. Už to je hodno zápisu do knihy kuriozit! Tanky poslali všichni, kromě toho lotra Ceausesca, ostatně, rumunští demokrati mu to spočítali a jako jediného východního komunistického vůdce ho zastřelili jako psa, i s manželkou.
Noviny budou opět referovat o srpnu 68 jak je tu zvykem. Tudiž se budou vzpomínat oběti (zcela zbytečné, náhodné), zapějí se ódy na rozvahu národa, který podpořil své komunistické šéfy v jejich naivním trucpodniku zvaném Pražské jaro. Ještěže nás ušetří poznámek o jednotě strany (Dubčekovy) a lidu! Jaké dlouhé trvání by tato jednota asi měla si snadno uděláme představu, když se vrátíme ke dnům cinkání klíči v listopadu 89. S jakým pokračováním bychom měli počítat, kdyby v této zemi vznikal, bez spojeneckých tanků, socialismus s „lidskou tváří“? (Jen odbočím. Včera ráno jsem si v Budapešti prohlížel památník Sovětské armádě – osvoboditelce. Stojí nedaleko maďarského Parlamentu. A to si v této zemi zakusili události roku 1956.) Ale vraťme se do roku 68. Sám jsem měl příležitost zažít na vlastní kůži události v epicentru dění, v Praze. Dovolte mi sáhnout po deníku:
V roce 1968, ve středu 21. srpna, jsem byl v Praze. Den předtím si koupil zpáteční jízdenku na vlak do Paříže (346 Kč) a ráno přišel na Hlavní nádraží. Jenže vstup zatarasil sovětský tank. Za pár hodin jsem už ležel v rozbitém výkladu na Václavském náměstí a kolem dopadaly kusy omítky z ostřelovaného kulomety Národního muzea. Pod dojmem těchto a dalších událostí jsem tři dny poté nasedl na Smíchově do prvního vlaku, který odjížděl z republiky na Západ. Odjížděli v něm zahraniční turisté, které uplynulé dny uvěznily v naší republice. Tuto komplikaci jsem poznal až na hraničním přejezdu, kde jsem byl vyzván k opuštění vlaku, byl mi odebrán pas, nicméně nepozorní pohraničníci mi nezabránili odejít z kanceláře a nasednout do rozjíždějícího se rychlíku. V dalších dnech jsem prožil doslova kalvárii exulanta bez dokladů, a mnohokrát překročil hranice v Německu, Francii, Švýcarsku, abych nakonec na počátku října zamířil zpátky do svého Československa.
S touto zkušeností jsem rok poté, 20.srpna, znovu přijel do Prahy. V předtuše dramatických střetů docela konsolidované státní moci konzervativců KSČ a jejich anarchisticky založených odpůrců. Mezi ně jsem se počítal i já, třebaže jsem zdaleka neprojevoval svůj záporný postoj k srpnovým událostem jako mnozí jiní. Nicméně jsem byl doslova okamžitě zatčen za pobuřování (měl jsem na bundě trikoloru s černou páskou), a po výslechu druhý den propuštěn. Pokuta však spolkla veškeré mé finance. Za tuto cenu se mi nechtěně dostalo příšerné poučení o brutalitě moci. Když příslušníci bezpečnosti tloukli a uráželi zatčené. Vracel jsem se na Moravu stopem, a v Kutné Hoře mě znovu zadrželi, jenže vyslýchající příslušník SNB posléze zcela souzněl s mými názory na dění v této zemi.
Na jaře 68. roku vývoj v této zemi směřoval, jak se tvrdilo, k socialismu s „lidskou tváří“. Pokud by vedení země respektovalo hospodářskou integraci v RVHP a vojenském seskupení Varšavské smlouvy určitě by muselo dojít k zásadnímu střetu. O jaké politické (a hospodářské) svobodě mohli uvažovat politici v ČSSR, a přitom respektovat spojenecké závazky? V době, kdy Evropa byla rozdělena od skončení Druhé světové války „železnou oponou“.
Po srpnových událestech v ČSSR, za několik málo let, se neproduktivní sovětský systém v SSSR vyčerpal a příchodem k moci generálního tajemníka Michaila Gorgačova nastala závěrečná fáze existence komunisty řízené společnosti. S následným rozpadem celého východního bloku. Otázkou zůstává, nakolik posrpnový vývoj u nás neakceleroval zánik SSSR? Krátkodobě ještě utužil stávající poměry a oddálil možné demokratizační proměny. Ukázal však neživotaschopnost totalitně řízené společnosti, která nedokázala akceptovat modernizační tendence a v demokratizaci spatřovala ohrožení vlastních mocenských zájmů. Nakonec nás vývoj vrátil do kapitalismu. K adoraci soukromovlastnických poměrů. Jestliže mohl být předsrpnový vývoj v ČSSR jakýmsi korektivem vývoje společnosti založené na negaci kapitalistického výrobního způsobu, 21. srpen 68, jeho následné normalizační období, ale zejména byrokraticko-militaristická podoba správy SSSR, udělaly tečku za jedním pokusem.
V srpnu 68 se odehrávaly po celé zemi nekonečné diskuze s vojáky o tzv. nesmyslnosti vstupu armád do naší země. Myslím, že nikdy v historii lidstva se neproneslo tolik zbytečných slov. Snad jenom Češi se procvičili ve znalostech ruštiny. Návrat k srpnovým událostem svým způsobem legalizuje dnešní „majitele klíčů“. Nelze se však od něho odrazit k racionálnímu směřování organizace života v naší vlasti, např. k ocenění úspěchů z výstavby socialismu, což také patřilo do repertoáru diskutérů s „okupanty“. Nakonec, v jiném politickém uskupení, jsme nyní sami účastni vojenských intervencí s významným dopadem na životy nám vzdálených lidí. Uvedené srpnové datum už dávno zastoupilo 11. září 2001.
(foto: členové KC OF Zlín po 20 letech)
