Anton Pavlovič Čechov v povídce Záhadná povaha vypráví o zážitku z vlaku. ( Pro ruskou literaturu příznačný žánr. Země je to veliká, lidé na cestách tráví často řadu dnů.) Vypravěč Waldemar se v kupé seznámí s hezkou dámou, která mu svěří své životní bloudění. Vdala se za bohatého starce, aby ....se obětovala, pomohla rodině, mohla cestovat a prokazovat dobrodiní.
Naříká, jak trpěla v objetí generála. Posilovalo ji vědomí, že stařec dříve či později zemře a ona začne konečně žít jak by chtěla, oddá se milovanému člověku, najde štěstí. A už zná toho vyvoleného....Stařec zemřel, ale dáma vůbec není šťastná. Opět je pro ní svět hnusný, vše je podlé, opět je nešťastná. Je tu totiž další překážka. Do cesty se jí postavil....jiný bohatý stařec.
Autor tuto anekdotickou story prolíná odkazy na Raskolnikova, hrdinu Dostojevského románu Zločin a trest. Waldemar líbá ruku spolucestující ( „ruku blízko náramku“ ) a zalykavě říká:“To nelíbám vás, drahá, ale lidské utrpení! Takhle líbal Raskolnikov!“
Čechov měl mimořádný smysl pro humor. Češi nikoliv.
Po únoru 1948 se českým politickým prostitutkám postavil do cesty velmi bohatý stařec – Sovětský svaz. Co všechno musely obětovat v zájmu štěstí celého národa! Jak se musely ponižovat, změnit se na nejvěrnější z věrných. Zatímco v Polsku, Maďarsku, Rumunsku si soudruzi vybojovali své odbojné pozice vůči Velkému Bratrovi, v našich zeměpisných šířkách zvítězila servilnost. V mnoha ohledech jsme byli papežtější než papež. Hrůzy stalinského teroru odhalil (sice jen pro stranickou vrchnost) Nikita Chruščov už v roce 1956, u nás se začalo s rehabilitacemi až na počátku 60. let. Socha Stalina v Praze byla největší na světě. Atd. Co však zejména vyčítám tehdejším československým komunistům je neschopnost pokusit se exportovat ze střední Evropy i základní demokratické hodnoty a tak se alespoň pokusit ovlivňovat dění v SSSR. V jisté míře, z pohledu ekonomů, se o to pokusili cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Jejich Zvláštní zpráva č.4 však nenašla pochopení ani u Brežněva...
Utajované tužby o štěstí, které A. P. Čechov mistrovsky zachytil na osudu zbohatlé dámy, potřeba konat dobro (u politiků mám na mysli zápas o demokracii, svobodu, všelidské hodnoty), to vše mohli začít naplňovat polistopadoví politici. Po desetiletí pochlebování, bezostyšném lhaní a zavírání očí ( Dobu vystihují tehdejší anekdoty. Např.: Proč musí 7.listopadu souložit manžel pouze se svojí ženou? Aby, prý, radost ze soulože nebyla větší než ze státního svátku.) Jenže, ve skutečnosti jako bychom jen přestoupili z jednoho vlaku do druhého. A jedeme sice na jinou světovou stranu, ale po těch samých kolejích. Do cesty se připletl nový bohatý stařec.
