Sám sebe podezírám, jestli nejsem jenom zaprděný starý chlap, co nemá rád novoty

Když jsem byl mlád, měl jsem pocit, že znám svět, všemu rozumím a generace nade mnou ví houby o tom, kam civilizace kráčí. S přibývajícími roky se mi zdá, že toho vím o životě čím dál míň a stále méně věcem rozumím…

Když jsem byl mlád, či spíš když jsem bylo malé dítě, chodil jsem ministrovat a všichni kolem, včetně pana faráře, mi mistrně tajili, že křesťanství je vlastně jen jedna z končetin islámu. A co nejhůř, mistrně mi tuto informaci upírali také tehdy vládnoucí komunisté, kteří církev tolerovali jako nutné zlo, přesto bylo v kostelích nesrovnatelně více lidí, než je tomu dnes. Ale za to mnohem víc je nyní těch, co cítí jako svoje poslání nás o křesťanství poučovat.

Dnes se ovšem dozvídám, a možná kvůli své starosvětské zaprděnosti se na to zdráhám přistoupit, že vlastně hidžáb je symbol křesťanství, protože i Panna Maria je zobrazována s šátkem přes vlasy a prosté venkovské ženy ještě přeci donedávna jako součást svého outfitu nosily na hlavě šátky. Proč se teda zároveň neřekne, že stejným symbolem křesťanství, a potažmo islámu, jsou i rádionky, zmijovky a klobouky, bez kterých ve stejné době nevyšli mužové ani na dvůr? A proč tedy naopak podobné hrdé pánské pokrývky hlavy nejsou také symbolem islám vyznávajících mužů, aby bylo jasné, k čemu se hlásí? Proč musí být ‚označenými‘ nositelkami víry jen ženy? Jak říkám, asi jsem už sám OUT a nerozumím tomu ani za mák.

S oním nošením šátků a rádionek souvisí vlastně i sílící genderová revoluce, které asi nerozumím minimálně stejně, jak křesťanské odnoži islámu. Nic nemám proti myšlence, že žena je rovnocenná muži, co se společenského postavení týče. O tom žádná. Pak mi ale nejde do hlavy, proč stejní pokrokoví myslitelé podporující genderový progres se stejným zapálením propagují islámské učení, kde žena má jen poloviční hodnotu muže a rozhodně ani v nedivočejším představách nesmí přijít k pomyšlení na to, co je v naší křesťanské kultuře samozřejmostí?

Gender nás nabádá, abychom ženy nenazývali ženami a muže muži, abychom nedělali to, co je pro nás přirozené, tedy chápat přirozený vztah ženy a muže v takové podobě, v jaké jsme byli zrozeni a vyrůstali, abychom odmítali cokoliv, v čem je i náznakem vymezena tradiční úloha žen a mužů ve společnosti i v rodině. Kam dojdeme? Je snad už dneska pocit, že miluji svoji ženu, chci s ní žít a ani ona nehledá nějaké genderové poučky, v čem by bylo dobré se polepšit, něčím, co je třeba tajit, zač je třeba se stydět? Občas mi to tak přijde. Ale jak říkám, jsem možná jenom starý zaprděný chlap, co nemá rád novoty. Nic jiného v tom ani nemusí být…