Jen si tak trochu volit

Volební právo je bezesporu jeden z pilířů demokracie. Jenomže i v tomto případě končí svoboda jedněch tam, kde začíná svoboda druhých. Problém nastává v okamžiku, kdy možnost volit není spojena se spoluzodpovědností za výsledek voleb.

Volební právo pro krajany trvale žijící v zahraničí bylo uznáno na přelomu tisíciletí. Na jednu stranu je to spíš významné gesto zákonodárců, na stranu druhou to však může nést i svoje následky. Sice se předpokládalo, že i kdyby šli volit všichni krajané, výsledek voleb by to neovlivnilo, nemusí to ale být pravdou tak docela!

Nejde totiž o to, že by hlasy ze zahraničí měly tu moc určit vítěze voleb. Nicméně zkušenosti z posledních voleb ukazují, jak tenká je hranice mezi tím, kdo nakonec obsadí Strakovku a kdo bude jenom tak přicmrndávat, tedy skončí v opozici. Právě několik málo hlasů, třeba právě těch krajanských, nakonec může otevřít politickému uskupení dveře do sněmovny a jinak nicotný pětiprocentní zisk se stane rozhodujícími pro spojení k dosažení koaliční většiny. Pak už se to počítá trochu jinak…

Jde o to, že krajané, kteří sice požívají dvojího občanství a z jakési nostalgie ke staré vlasti, do které se ovšem ani v nejmenším nechystají vrátit, s nejlepším vědomím s svědomím k volebním urnám zabloudí. Nicméně jejich hrdá volba vychází ze zkušeností v prostředí, v němž právě žijí a jejich rozhodnutí dozajista ovlivňuje přesvědčení, že právě takový systém by byl nejlepší i pro nás. Ovšem co platí jinde nemusí platit u nás a už mnohokrát jsme se přesvědčili, že právě českému naturelu je cokoliv zavedené a zdánlivě odzkoušené zcela proti srsti a tady jednoduše nefunguje. Kdo pak ponese odpovědnost za to, že se země ubírá jinam, než je skutečná vůle těch, kteří v ní žijí?

Podobná situace je i s nejnovějším nápadem naší slovutné ombudsmanky, která chce udělit volební právo v komunálních volbách málem každému pocestnému, co v době voleb prochází ‚za humny‘. Účelové stěhování národů ke zvýšení počtu voličů v některé vísce s jediným smyslem, a to podpořit patřičného kandidáta, který pak bude moci prosazovat do té chvíle nevyslovené zájmy, je známá věc. Stejně jako je tenká hranice v posuzování, komu v takové situaci bude volební právo umožněno a komu naopak odepřeno.

Obecně si myslím, že volební právo na jakékoliv úrovni by mělo být úzce svázáno s odpovědností za jeho využití či nevyužití. Možnost, aby jiní mohli ovlivňovat dění v místě, k němuž nemají žádný reálný vztah, asi není tím pravým ořechovým. A je jedno, zda jde o stát, obec nebo přímo voleného prezidenta.