Žijeme v médiích a na internetu do doby než nám realita nakope zadek

Život před obrazovkou je snadný. Když se nám něco nelíbí, tak to jednoduše přepneme na jiný kanál, rozčílíme se nebo zamáčkneme slzu nad cizím neštěstím a jede se dál. Náladu nám zlepší zvířátka nebo pitomci a hurá na film.

Průšvih je realita, protože s ní moc nepočítáme. Pohromy a neštěstí se dějí kdesi daleko. Utečence řeší Maďaři, hořící pěstírna je problém pražáků, tsunami nám nehrozí...Jak se mohlo stát, že se nám něco zlého vetřelo do života? Moc dobře si vzpomínám jak jsem přišla domů a dveře vypáčené, uvnitř všechno rozházené, vytahané a ohmatané cizíma rukama. Nemám cennosti, ale zmizely mi drobnosti, ke kterým mám osobní vztah. Skutečné emoce: strach, zmatek, obavy z bezpečí našeho domu, znechucení, živá policie, vyšetřování a nakonec v ruce papír "Poučení obětí trestného činu" nebo jak se to přesně jmenovalo. Brrr. Žádných pět minut s hezkým, osvaleným Janotkou a žvanění se sousedy, co nic neviděli. Tedy můj soused taky nikdy nic neviděl, neslyšel. Pro jistotu. 

Jsme čím dál otrlejší a mnozí už neví, jak silnou dávku nechutností potřebují, jakou šílenou nemoc musí vidět, aby to s nimi aspoň trošku hnulo. Jenže pak je tu vlastní tělo a zdraví. Mrška jedna: skutečně bolí a choří. Jsme zaskočení, jak je to možné? 

Chápu, proč čím dál víc lidí zavrhuje sledování zpráv. Odvádí nás od prožívání reality vlastního života. pocitů a myšlenek. Máme na práci spoustu cizích životů a událostí. A diskuze nebo rozčilování ve fórech patří jen ke zcela neškodnému místnímu obývákovému folklóru.

Na aktivní protesty nebo odpor jsme už dávno všichni dost líní. I v maličkostech a každodenních příhodách. Jela jsem jednou takhle tramvají (neboli šalinou) přes Cejl a mladý kluk, evidentně pod vlivem čehosi nedefinovatelného tam hulákal a fackovat svou ženskou. Všichni jsme dělali, že tam nejsme. Jen takový starý, vetchý děda o hůlce, hlasitě cosi pronesl na jejich adresu. Týpek ztuhnul. Tohle nečekal. Začal šátrat v kapse. Proletěla mi hlavou myšlenka, že starého pána zapíchne. Jenže rozepnul kalhoty a začal máchat úplně něčím jiným, zřejmě to měl být symbol  nejvyššího pohrdání. Asi. Nakonec ho ta jeho vytáhla ven a dědouš, stále klidně sedic, jen suše pronesl: "A oni se diví, že je nikdo nemá rád!" Prostě děda z jiné doby. 

ˇŠkoda, že ta každodenní realita nejde řešit tak snadno a bezbolestně jako v oblíbeném českém seriálu "jakoby ze života"!