Stejné chlapské bojůvky o kus žvance od doby kamenné po dobu politickou

Jediný rozdíl mezi dávnými a současnými lovci je ten, že si svoji kořist neschovávají před ostatními někde v jeskyni, ale maskují ji cizími jmény, firmami a adresami na cizokrajných ostrovech. 

Princip je stále stejný, přesto se tomu pořád někdo diví. Sice se vzájemně snaží nachytat na švestkách, případně si vzájemně tu kořist sebrat, ale nakonec mi připadá, že nejvíc křičí ti, kteří se nedostanou k těm nejšťavnatějším kouskům a krapet závidí. Protože ze zkušeností už dávno víme, jak je taková snaha marná a ochrana kořisti je dávno zajištěná a zamaskovaná tak, aby se sebrat nedala. 

Ostatně je minimum lidí v tomto státě - a už vůbec ne z řad obyčejných čtenářů a televizních diváků - kdo má tušení o skutečných majitelích ohromných majetků v tomto státě. Jejich majitelé, šedé eminence ekonomiky, nestojí o žádnou publicitu a dozvídáme se o některých z nich jen náhodně při nákupu nebo prodeji firem, nemovitostí, investic, jednou za čas, o jiných vůbec. Jako miliardáře toho a onoho nebo majitele čehosi v řádu miliard. A kupodivu si toho málokdo všimne nebo si na ně nikdo nedovolí pokřikovat. 

Nakonec se stejným způsobem zem slehne, prach se usadí a nikdo se nedozví, kdo konkrétně a přímo jmenovitě si do své jeskyně odtáhl největší symbolickou "kýtu z mamuta" neboli ty největší zisky z těch nejlukrativnějších známých kauz, kde se sice nejvíc původně křičelo: PODVOD, ale kořist už nikdo vracet nemusí a je zase ticho po pěšině.

Lidi se v určitých věcech nemění ať bojují o největší kus žvance kyjem, slovem, kusem papíru nebo nejnovějšími technickými vymoženostmi. Jednomu stačí řízek pravidelně k obědu, druhému jsou tři mamuti málo. Šikovnost, pracovitost, kreativita, ale i vypečenost a "nenažranost" jsou věčné.