Letní povídka varující před riziky a nebezpečím české přírody

Jako městský člověk vím o přírodě své. Není třeba jezdit do exotiky i česká příroda je nebezpečná. Vím to, byla jsem tam!

Živly! Hned na konci prvního tréninku na dračích lodích mi došlo, že blízkost zrádného splavu, kam lze spadnout, je reálná, voda všude a já neumím plavat. Naštěstí já a malé děti se za své plovací vesty nestydíme.

I s nebezpečnými zvířaty se lze běžně potkávat. A uvedu hned dva varovné příklady. Jeden pozdní letní večer jsme s malou dcerou procházely tmavým lesem nedaleko Kutin. Představte si les a tmu, šustění listí a podivné zvuky okolo. A v tom to přišlo: nedefinovatelný, strašidelný zvuk až mrazilo v kostech. Ztuhly jsme a bály se pohnout. Hrůza. A znovu a znovu. Jen zázrakem a s nasazením života jsme se opatrně, krůček po krůčku doplížily do tábora. Dodnes nevím, co to bylo za bestii, ale musela být hrozná a obrovská. Prý cosi takového provozuje srneček či jiná taková, relativně, roztomilá zvířátka. Nevěřím.

Jednou, poprvé a naposledy, mě napadlo jet do kempu jen tak nalehko, se spacákem. Přes den to bylo dobrý - slunko, voda, srandičky. Jenže večer sedíme u pivínka, kluci povídají - a co čert nechtěl - přišla řeč na pavouky, hady a jinou havěť. No přiznám se, kolem půlnoci už jsem pátrala po volném místečku ve stanu. Majitel mi ho dokonce i postavil, jenže tím to teprve začalo. Probudil mě pohyb pode mnou - cosi se dralo na povrch země. Vyděšeně jsem se posadila a začala mlátit okolo. Nakonec se přece jen zvíře z hlubin umoudřilo. Jenžééé asi hodinku na to - šustění a rychlý pohyb. Uáááááááá. Chtělo se mi řvát! Zarazila mě jen vidina třicítky kickboxerů, vybíhajících z okolních stanů a zachraňujících mě před... No vlastně nevím, protože to uteklo. Do rána jsem nespala a průběžně mobilem prosvěcovala okolí. Dobrodružství hodné afrického safari. Brrrr.

No nakonec i něco hezkého. Miluji hory. Zvlášť Mount Everest. Sjíždím dokumenty, jak se tam derou lidi trpící astmatem, bez nohy, bez kyslíku, četla jsem Messnera nebo Rakoncaje. Krása. Sedíte si doma, kafíčko na stole, teplo za otevřeným oknem. Zapoměla jsem se zmínit, že opravdu nesnáším zimu a bojím se výšek. Jednou jsem zkusila horolezení u nás, na Rajčeti (spadnout a zmrznout nakonec můžete i u nás doma). Skoro jako na opravdové skále. A tak i sama, z vlastní zkušenosti, vím, co to obnáší. Bohužel jsem si k tomu vybrala kluka, který místo mého řádného jištění koukal okolním kráskám na zadek, zatímco jsem zůstala vyděšeně viset v celých - nejméně - třech nebo čtyřech metrech. I mě se strachem nedostávalo kyslíku.

Příroda je zákeřná a nevypočitatelná. Kdekoliv. Jsem toho živým svědkem!