Ani nejjasnější výklad soudu nemá na vymýcení diskriminace šanci

Podstatná otázka je, co je vlastně diskriminace. Ať se jedná o zaměstnavatele nebo majitele domu či bytu. Když nechce přijmout nebo pronajmout byt určitému typu lidí, tak to prostě neudělá i kdyby se ombudsmanka stavěla na hlavu. 

Právo je velmi relativní pojem. Má zaměstnavatel či pronajímatel právo si vybírat? Obě strany mají konec konců svá práva! Jestliže firma požaduje na místo sekretářky mladou, atraktivní, časově flexibilní krasavici, tak i kdyby se konkurzu účasnily stovky matek po mateřské dovolené, ženských předdůchodového věku, tak ji stejně nedostanou a celé utajování skutečného stavu věci je pitomost. Jestliže je už předem jasné, že firma hledá fyzicky zdatného obchodníka - muže, pak kvóty na počet žen zaměstnaných v určité firmě se zaměřením vyhovujícím spíš mužům, je abosolutně mimo mísu.

Stejně tak nařizovat majitelům domů a bytů komu mají pronajímat svůj majetek je sice jako krásná idea, ale nesplnitelná. Pokud nechce například rodiny s malými dětmi, zvířata, pařící studenty nebo lidi určité národnosti, pak ho k tomu přece nelze nutit. Každý máme své zkušenosti a rozumný člověk se přece nebude snažit ty špatné opakovat stále dokola. Sice existuje kauce, která se platí předem na případné škody, ale jsou lidi, kteří si cizího majetku natolik neváží, že dokážou byt naprosto zdevastovat a škoda může zdaleka kauci přesáhnout. Někdy není ani možné neplatičei jednoduše z bytu vystěhovat nebo se dohodnout na nápravě. Takže je na obou stranách, co chtějí, jak se domluví na spolupráci a jsou ochotni případnou dohodu dodržet.

Jak se říká: Právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého. Kdysi jsme bydleli naproti skladu zeleniny, okna ložnice směrem k němu (začínali brzy za ranního kuropění nastartováním aut pod okny, výborné, zvláště v létě, když byli děti malinké) a nad aktivní, nočním životem kypící hospůdkou. Takže vím dobře o čem je řeč. 

Takže čí právo je to důležitější, větší, podstatnější?